Byl osmý květen, svítalo v obvyklý čas....Helena se rozvalovala u lavičky v parku a jedině roztrhané šaty jí připomínaly, že si předešlé noci nezapamatovala úplně všechno.

Pila. Hodně pila. Vodku, gin s tonikem, pivo, víno... Fuj, ani pomyslet nemohla na ty míchaniny, co do sebe narvala s neuvěřitelnou lehkostí a teď sotva vzpomínala na těžkosti, který ji ta předávkovaná noc přinesla.

Kamarádka Inka ji pozvala na oslavu příchodu měsíce líbání pod rozkvetlými stromy do nějakého nočního klubu na okraji města. Vyjekla údivem na tím co uviděla uvnitř hned po příchodu: pěkní chlapi, voňaví, bezstarostní, v sexy postavách. Netrvalo dlouho a dva je pozvali na skleničku. Poté přišli další dva a zase je zvali. No a tak se to zamotávalo pěkně do sebe, že se nemohla zbavit skleničky v pravý ruce a neodolatelnýho chlapa těsně u těla. Úsměv ji přimrzl na tváři nastálo, protože v tomhle podniku se prostě ženská nedokázala mračit.

A jak se tak připitoměle bez přestání chichotala, najednou seděla na jedný z kožených sedaček do půlkruhu a během chvilky chlapovi na klíně.

Jak se vůbec jmenoval? Francouzský střik? Ne, blbne, to bylo to co jí kromě čísel žvatlal do ucha a ona nechápala a jenom se tak zase nahlas hihňala, usrkávala ze skleničky a jakmile zaklonila hlavu, byla bez kalhotek. Chvíli nechápala, jak to tak rychle zvládnul – rozepnul si svoje kalhoty a zároveň ji svlíknul tam, kam se hned bez dovolení cpal a ona vlastně neměla vůbec nic proti. Zase se smála na plnou pusu, zakláněla, předkláněla, nadnášela...o tom co se dělo dál, nemá ponětí....bože, leží tady na studený zemi, v levý ruce drží kabelku, co vůbec v pravý? Pomalu otočila hlavu vzhůru k ruce nad hlavou. Šmarjá! Ona si v ní mačká ty svoje kalhotky jako nějaký výstavní kousek! Instinktivně sevřela roztažený nohy a chtěla si stáhnout i ty cáry co zbyly z šatů. Jenže nedostala čas, právě se o ni někdo začal zajímat.

„Halo, paní, stalo se vám něco?“ stál nad ní pěkný chlápek. Chvíli myslela, že ho možná zná, vypadal trochu jako jeden z hostů klubu... Ne, tenhle se jim ani zdaleka v oblečení nevyrovnal a taky ani nevoněl parfémem, jen nějakým zatuchlým domovním sajrajtem.

„Jste hodný, nic se mi nestalo. Chtěla jsem si jenom trošku zdřímnout na trávě.“

„Z trávy jste ale dost ujela. Neublížil vám někdo?“

„Ne. Kdo by mi ubližoval?“ prohlásila sebevědomě a zároveň se ušlíbla a uhnula hlavou, protože se nějak podivně nakláněl. Snad ji takhle po ránu neznásilní! Radši rychle vstane, aby mu neponechávala výhodu. Ale než ty svoje otupělý svaly rozpohybovala, už se sám nabízel.

„Pomůžu vám,“ natáhl ruku a zarazil se. Koutky úst mu začaly tikat a olízl si rty. Když se trochu vzpamatoval, vytrhl jí z ruky kalhotky a utíkal odtud pryč.

„Počkej, vrať se grázle! Vrať mi je!“

„Stalo se vám něco, paní?“ ohlédla se znovu napravo a posadila se bez přemlouvání. Nad ní stáli dva strážníci městské policie a pomáhali ji vstát. Ona se posadila na lavičku a začala brečet.

„Tak co se stalo? Ublížil vám někdo?“

„Ukradl mi...ukradl....kalhotky.“

Oba muži v uniformách se na sebe podívali a pousmáli se. Jeden ji pak zkušeně prozradil, že má štěstí, že přišla jenom o kalhotky a o pěkný šaty a nikdo ji neznásilnil.

„Nějakej úchylák. Pojedete s námi na stanici a sepíšeme protokol. Ale když se vám vlastně nic nestalo?“

„Vy víte houby,“ povídala si sama pro sebe a důrazně odmítla doprovod i odvoz.

Pomalu se začala šourat k domovu. Muž už bude určitě doma – taky dělal policajta a po noční ji pravidelně obléhal ze všech stran, dokud mu nedala pořádný kus sexolásky a po ní ty svoje kalhotky z předešlýho dne – on je tak rád každý den přepíral vlastníma rukama. Pozná, i když mu podstrčí jiný. Bože, to bude zpověď! Z mejdanu si pamatuje jenom půlku a navíc se odváží vrátit bez spodního kousku krajky. Tohle Pepu napumpuje pořádným vztekem a kdo ví, možná ji i zabije...