Eva Talpová: Po velmi tenké čáře

Vracíme se do osmdesátých let. Hlavní hrdinky románu - Leona, Ilona a Johanka, kterým je lehce přes dvacet a pracují v knihkupectví, hledají sebe, lásku, ideál, svět a svůj otisk v něm.

Ilona, přitažlivá kočka zbytečně trpící komplexy méněcennosti, střídá sexuální partnery v touze po lásce a sebepotvrzující jistotě. Leona, romanticky přecitlivělá hledačka absolutna, nevyřeší dilema zakázané lásky k ženatému muži a ocitá se nedobrovolně v psychiatrické léčebně. Obhájí se sice před soudem bílých plášťů, ale ztrácí základní jistotu a důvěru. Křehká a nemocná Johana, dcera disidentského spisovatele, která marně touží po lásce a mateřství, nachází nakonec východisko ve víře.

Se všemi třemi to tedy dopadne dobře i špatně současně - jak už to v životě bývá. Románem prochází navíc filozofický fantasy příběh o dobru a zlu, vpletený sem prostřednictvím Leony, která po nocích spisuje povídky.

Text má mozaikovitou strukturu, v níž se jednotlivé kamínky rychle střídají, a je jak zajímavým připomenutím předrevolučních časů, tak i nadčasovou sondou do života a cítění mladých žen.

Eva Talpová (30. 4. 1963), původně knihkupkyně, už řadu let působí v Brně jako středoškolský pedagog. Od osmdesátých let publikuje v mno¬ha časopisech (Host, Alternativa, Akord, Aspekt), spolupracuje s deníkem Rovnost. Knižně vyšly: Krajiny – básně v próze (Medusa Brno, 1997), Hážou si kopřivy hlavou – básnická sbírka (Nakladatelství F+F Brno, 2001), Rybička na šněrování – soubor fejetonů (Nakladatelství F+F Brno, 2006).

Román Po velmi tenké čáře je prvním autorčiným publikovaným textem rozsáhlejšího charakteru.

ukázka z knihy:

Psychoušská ambulance v pátek ráno. Tři hodiny v čekárně učekané čekajícími lidmi na čekané. Pak bílá místnost a v ní stůl. Za stolem chlap v bílém, mluví zbytečně hlasitě. Možná má pocit, že neslyšim, ale já slyšim. Co je na tom divnýho, že mě moc nebaví moje práce? Vás ta vaše baví? Zvlášť když mě bolí pořád v zádech, že.

„Tak se svlečte do půl těla. Podíváme se na to.“

„To radši ne, já jsem si zapomněla podprsenku.“

„Přede mnou se nemusíte stydět.“

Leona tedy zdráhavě sama sebe vystaví.

„Ta páteř potřebuje ortopeda. Poslyšte, nemáte vy nějak moc mužských hormonů? Nejsi třeba na holčičky, co?“

„Myslím, že ne.“

„No, to nic. A teď k tomu, co vás trápí. Tak v čem je ten tvůj problém?“

Leona zas oblečená, sedí, sedí, mlčí. Neví, co by měla ještě říkat. Její problém není na tomto světě řešitelný. Nelze ho definovat.

„Takhle se daleko nedostanem. Nechcete se mnou mluvit?“

„Ne. Teda ne – že nechci.“

„No! Tak něco vás,“ naklonil se k Leoně blíž, „přece do tohoto stavu dostalo, ne? Přece jste nespadla z nebe?“ houkl na ni zvýšeným hlasem.

Z nebe. Spadla. Z nebe, tělo, nebe. Leonin zmatený mozek zachytil inspiraci. Usmála se, nesměle. Možná opravdu, v jistém smyslu jaksi symbolicky, pane doktore, spadla z nebe. To bude asi důvod, proč se jí tu na zemi nic nedaří. Protože se vzpomínkou na nebe – že? – se na zemi blbě žije, pane doktore.

Cizí člověk v bílém plášti se začal na Leonin souvislejší projev tvářit vstřícně. Dokonce se tu a tam i usměje. Má kulatý obličej a v úsměvu mhouří oči. Robustní postava a čárky místo očí Leonu nakonec uklidňují. S hlavou přikloněnou k rameni pár vteřin váhá, načež se odhodlá a zajíkavě vyklopí mu svůj světonázor.

Vydalo nakladatelství Eroika, s. r. o., Nad Spádem 10, 147 00 Praha 4,

e-mail: eroika@eroika.cz, www.eroika.cz,

v roce 2007 jako svou 66. publikaci. >