Krotce a nepříliš nápaditě o nejrůznějších zvířátkách ...

Stát: Česká republika

Rok: 2007

Žánr: komedie/romance

Hrají: Danica Jurčová, Karel Roden, Marek Vašut, Tomáš Matonoha, Kryštof Hádek, Miroslav Etzler

Režie: Irena Pavlásková

Zatímco se spisovatelka Barbara Nesvadbová s režisérkou Irenou Pavláskovou v médiích dohadují, kdo je vlastně hlavní autorkou scénáře tohoto snímku, může se kritická a divácká obec v klidu zamýšlet nad jeho kvalitou. Nemohu mluvit za svoje kolegy, ale pokud mám vyslovit svůj názor, jedná se o čajíček příliš slabý na to, aby vůbec stál za hádku. Hlavní hrdinka, děvče značně do sebe zahleděné a povrchní, tu vystřídá několik „špatných“ nápadníků, toho jediného slušného nechá zcela bez povšimnutí, aby nakonec v závěru zkonstatovala objevný fakt, že se stejně nejlépe cítí svobodná a bez závazků a pochlubila se, že její diplomová práce dostala cenu. Téměř by se chtělo říci: „Dobře jí tak“ a tím celý referát o Bestiáři uzavřít. Ale jelikož Želvám Ninja jsem věnovala celé tři odstavce, bylo by vůči dámám neslušné nevěnovat jim alespoň stejný rozsah. Tedy pojďme na to.

Bylo nebylo: studentka vysoké školy Karolína je děvče jako rtuť – kromě školy ještě stíhá pracovat jako redaktorka pro prestižní dámský časopis a jako školitelka na manažerských kursech o řeči těla. To vše zvládá s písní na rtech a neustálým diblíkovským výrazem v očích. Starosti jí ale dělá „vztah-nevztah“ s tajemným a přitažlivým Čechorakušanem Alexem. Ten vedle toho, že je tajemný a přitažlivý, je také bisexuální mamánek se slabostí pro starší ženy, což je sice téměř protimluv, takové marginálie se však ve filmu neřeší. Karolína, ani na chvíli si nepřipouštějící možnost, že by chyba mohla být i na její straně, minimálně v její neochotě bojovat s dětinskou závislostí, stěží uvěřitelnou u tak emancipované a moderní ženy, s ukřivděnou trucovitostí setrvává v nedůstojných podmínkách jejich vztahu a samozřejmě se zlobí výhradně na Alexe. Tuto zlobu bryskně přenese na všechny chlapy a dojde k závěru, že je třeba změnit taktiku a napříště mít vždy navrch. Ona, ve skutečnosti zgruntu hodná a citlivá holka, si začne hrát na bestii. Žádného ze svých proradných a podivínských milenců, mezi něž se mezi než patří vysoce postavený politik i „free“ a „macho“ farmář však nevytrestá, pouze ublíží tomu jedinému, který by skutečně za něco stál. Nakonec hrdinně skoncuje i se svým groteskně deviantním přízrakem Alexem, aby se v závěru mohla triumfálně pochválit, jak na všechny vyzrála a jak už je teď vyzrálá a ví, o čem je život.

Celý příběh je nabitý neuvěřitelnou měrou těch nejbanálnějších dějových i dialogových klišé, jaké kdy vyplodila v podstatě pokleslá literatura, která však sama sebe považuje za seriózní. Bestiář má být komedie, pohrávající si se vztahy a hledající paralely mezi světem lidí a živočišnou říší, aby na mezilidských komunikačních modelech sofistikovaně dokázala, že mezi námi a zvířátky není zas až takový rozdíl. Aby se ale tento záměr vydařilo zrealizovat, pak by musely autorky odhodit pokusy „o seriozní zamýšlení“ a notně přitlačit na ironickou a především sebeironickou pilku. Hlavní hrdinka snímku Román pro ženy, který se Bestiáři svým laděním blíží nejvíc, nedostala sice za svoji diplomku cenu, dokonce možná ani nestudovala vysokou školu, ale zato se dokázala vysmát nejen těm okolo, ale především sama sobě a to z plných plic. A rázem její příběh, ačkoliv předem rezignoval na nějaké pozorovatelsko-analytické ambice, díky jejímu nadhledu (či spíš nadhledu autora předlohy a scénáře) nabyl minimálně na živosti a autenticitě. Takovýhle zdravý odstup hrdince Bestiáře bohužel zcela schází. Karolína se celou dobu bere nesmírně vážně a tudíž i její pokusy o ironické komentáře na adresu okolí vyznívají licoměrně a dutě. Její figura nemá téměř žádný obsah ani vývoj, ba ani žádnou výraznou vlastnost, ať už kladnou či zápornou, která by diváka přiměla se do jejích eskapád nějak hlouběji zainteresovat. Karolína budí lhostejnost, nanejvýš mírné znechucení svojí plytkostí a samolibým přesvědčením, že už jen samotný fakt její existence je dostatečně atraktivní. Pro slovenskou herečku Danicu Jurčovou znamená role Karolíny jistě zviditelnění, možnost poukázat na její herecké schopnosti jí však nenabízí téměř žádnou. Její výkon je stejně tak matný a pramálo autentický, jako sama postava, kterou ztvárňuje. Ještě že jsou na scéně také ti „samci“, kterými hrdinka tolik pohrdá, kteří nakonec alespoň částečně dávají jejímu příběhu jakous takous živost. Režisérka učinila mezi českými herci pečlivý výběr a na scénu postavila osvědčené představitele „chlapáků“, mezi nimiž tentokrát ovšem nevévodí Karel Roden, rozpačitě se snažící vykřesat ze schématické postavy „Alexe – muže tisíce komplexů“ nějaké známky života, ale kupodivu Marek Vašut v roli obžerného ministra, poletujícího mezi manželkou, „oficiální“ milenkou a dcerou. Ačkoliv v podstatě jen variuje postavu Olivera z již zmíněného Románu pro ženy, vytvořil svůj vlastní svérázný komediální styl a především si dokázal udržet ten kýžený nadhled, díky čemuž se stává asi jedinou postavou, které se může člověk v Bestiáři upřímně zasmát. Určitým oživením je i Tomáš Matonoha jako podivínský farmář Marek, i když jeho herecký projev zřejmě nebude každému po chuti. Alespoň ovšem nenudí, což se o hlavní hrdince bohužel říci nedá.

Co dodat závěrem? Z ambiciózního projektu komedie mravů s touhou ironicky glosovat vztahy mezi muži a ženami zbylo jen torzo, krotce působící vyprávěnka bezmála jak z červené knihovny, nepřinášející žádné bystré postřehy ani ony ironické glosy. Režisérce se sice zdařilo udržet příběh pohromadě, ze slabé předlohy se jí však nic výrazně silnějšího poskládat nepodařilo. Při sledování výčtu „bestií“, tedy obyvatel zvířecí říše, k nimž jsou ve filmu nepřímo přirovnáváni mužští hrdinové člověku maně vytane na mysli, že v rámci rovnosti pohlaví by měly být stejné proceduře podrobeny i dámy. Na scénu by tak klidně mohly vstoupit husy nebo slepice – a to by panečku byla teprve od autorek ta pravá demonstrace sebejistoty. Bestiář ale ve svém banálním nimrání se v nepůvodních schématech a hrdinkou, úzkostlivě si hlídající pochybnou důstojnost, stejně jako neposkvrněnost svých šatiček a sukýnek potvrzuje starou pravdu, že stěží může dělat opravdovou legraci ten, kdo si ji v prvé řadě neumí udělat sám ze sebe.

Zdroj foto: www.eusebius.cz