Psychologové a neurovědci stále častěji píší a hovoří i o našem emočním a softwarovém „dědictví“, které v našich mozcích a tělech zbylo po milionech let evolučního vývoje. Ačkoliv žijeme s mobily v ruce a přepínáme televizní kanály, naše emoce a instinkty reagují tak, jak byly kdysi dávno naučeny a pro co byly vytvořeny.

Z evolučního hlediska muselo být výhodné, že se jedinci, třeba ve chvíli nebezpečí, mohli jaksi rezonančně spojit a vytvořit dav. Roj včel, armáda mravenců, hejno ryb či špačků dokáže reagovat nevysvětlitelně hromadně.

Velká skupina jinak slušných lidí se coby fotbaloví fanoušci v davu chovají velmi nepředvídatelně a často až necivilizovaně. Stačí jeden křikloun a celý národ se stane davem.

Když neurovědci jedné laboratorní kryse připravili emoční smršť, její amygdala, část mozku, odpovědná za emoční chování a jednání, se rozsvítila jako vánoční stromeček (rozuměj, byla tak aktivní, že na obrázcích z funkční magnetické rezonance až zářila). Jakmile krysu vrátili do klece, i amygdala krysí kolegyně v téže kleci se najednou jako na povel rozzářila.

Známe to všichni z praxe: když někdo v tramvaji upadne na schůdcích, na okamžik ztuhnou všichni pasažéři. Když vidíme napínavou a nebezpečnou (nebo naopak milostnou) situaci v nějakém thrilleru (či v romantickém filmu), prožíváme ji, rezonančně, s oním stínovým hrdinou či onou stínovou hrdinkou na plátně. Když se díváte na sportovní utkání s partou přátel, má to větší grády. Rockový koncert dnes nahradil jeskyně a zesilovače amfiteátry. Ve skupině, natož v davu, jsou emoce posíleny a adrenalin (vzrušení) stoupá. Je to nakažlivé. Teď to jen vědci začínají „vědecky“ poodhalovat a zdůvodňovat.

Když ťuknete na ladičku, a pár jiných lidí kolem vás má v ruce ladičku téže frekvence, rezonančně se rozezvučí všechny ladičky, i ty neudeřené. Princip rezonance funguje v celém vesmíru, i v buňkách lidského těla. Dnes víme, že každá buňka v lidském těle „zní“, tedy zpívá svou frekvencí. Proč má asi hudba nad námi lidmi takovou moc? Co když je to tím, že rezonančně rozeznívá odpovídající geny a buňky a enzymy a tkáně? Proto se nám víc líbí hlasitější hudba a víc nástrojů najednou? Proč se nám tak líbilo divadlo (pokud ještě herci skutečně prožívali emoce, které měli prožívat, a nepředstírali, že je prožívají).

Co když i film funguje právě proto, že se jeho diváci stávají davem (a společně a znásobeně prožívají zesílené emoce)? Co když se také televizní diváci, i když sedí u televizoru každý sám, chovají jako dav (a proto jsou tak dětinští, a reklamou a politiky tak snadno zmanipulovatelní)? Vždyť v začátcích televize právě takto, ve skupinkách, sledovaly první pokusné a poté pravidelné vysílání pár hodin denně celé davy davů. A dnes, díky téhle v našich mozcích evolucí zabudované rezonanci si člověk dokáže v jedné chvíli přenosu finále mistrovství světa ve fotbale, nebo při zahájení olympijských her (a navíc s vědomím, že se na to ve stejnou dobu koukají miliony lidí), jako jeden jediný globální dav, užívat něco, co mělo původně ochrannou funkci (když se např. hejno ryb naučilo vůči dravci chovat neuvěřitelně synchronně, jako jeden velký pohyblivý tvor).

Film, televize, ale i symfonický orchestr, atomová elektrárna, sportovní automobil nebo motocykl Honda, kulomet a tlačítko v bombardéru, sportovní stadión nebo politická demonstrace, to vše je ovšem nad „možnosti“ brzd našeho emočního aparátu. Pokud tomu tak skutečně je, a ono je to stále zřejmější, pak je nejvyšší čas si právě tahle evolučně daná omezení svého mozku uvědomit, a nějak systémově omezit případné negativní dopady davového rozhodování. Protože pak stačí jedno pivo a (traumatickým porodem, autoritativní výchovou, šikanou ve škole a houfem podobně postižených „kamarádů“) zmatený puberťák znásilní spolužačku a ještě si to nafilmuje do mobilu. I jinak slušný poslanec se v parlamentu chová jako v davu: zesíleno televizním přenosem, parlament se chová jako dav puberťáků. A rozhoduje ne moudrý rozum, ale (diktátem televizních peoplemetrů, hlasování o prezidentech velmocí nebo nátlakem médií zpracovaný) dav.

P. S.: „Navštívili jsme se školou Poslaneckou sněmovnu. Skoro jsem upadl do mdlob. Zástupci lidu se při jednání dloubali v očích, nosech, uších, jedli nebo psali esemesky! Otevřeli si sáček s arašídy, rozsypali si je před sebe na lavici a zobali je z ní jako slepice. Sebranka, která se chovala hůř než malé děti…“ (Z příběhu žáka Marka Broučka, Pátek LN 6. dubna 2007)