V houšti stále většího počtu rozvodněných řek toků a veletoků nových a ještě senzačnějších informací je stále víc jasné, že stále více chybí a budou chybět takoví lidé, kteří dokáží v pyramidě sena nejen najít, ale i použít nějakou tu smysluplnou jehlu (a dokonce na ni navléci nějakou tu Ariadninu nit).

Stále častěji mi píší čtenáři mých internetových článků, že se jim to, co naznačuji v celé sérii blogů líbí, a dokonce tuší, kam tím vším mířím, ale stále jim to nějak „nedocvaklo“: chybí jim něco, co by jim to zpřehlednilo. A chtějí, abych jim sám sebe nějak stručně „interpretoval“.

Když jsem se začal učit anglicky, a zvláště pak když jsem amatérsky překládal knihy, které se mi líbily (začal jsem naivně odvážně např. Patandžaliho Jóga sútrou - což je asi tak jako kdybych se rozhodl přeložit Bibli, nebo zenovými historkami), narazil jsem na problém „interpretace“. Byl jsem mladý a nevzdělaný, takže jsem si překlad termínů, které nebyly ve slovníku, prostě nově vymyslel. U některých převzatých termínů ale vyvstal problém přeložit to do češtiny ne otrocky, ale posunout, interpretovat konečný význam tak, aby byl čtenáři pochopen skutečný smysl původní věty. Když jsem se pak učil japonsky, narazil jsem na další úroveň mezikulturního nedorozumění. Právě svět japonských reálií, kde je všechno jinak, nejlépe naopak, mi pomohl pochopit, že jsme všichni kulturně naprogramovaní, aniž to tušíme, a nejlepším lékem na tuto „zabedněnost“ našich mozkových programů je žít každých pár let v jiné kultuře.

Ještě jinak, dnes už víme o obrovských rozdílech mezi tím, jak vnímají svět ženy a jak jej vnímají muži. A jakým problémem, pokud si to vzájemně neobjasní, je jejich vzájemná komunikace. Právě takové rozdíly ale, pokud se vzájemně nedohodou, existují mezi tím, jaké a hlavně jak vnímá „světy“ každý člověk. I mezi dvojčaty existují postupně se rozšiřující nůžky případného vzájemného nepochopení. Každý člověk na světě je uvnitř své mysli neopakovatelný a stále se měnící vesmír vjemů a reakcí (založených na individuálních zkušenostech a podmínkách). A i když všichni lidi v jednom kině sledují tentýž film, každý vidí něco trochu jiného.

Když na Nové Guinei promítli domorodcům film Indiana Jones a ztracená archa, byl to pro ně příběh o muži a hadech. Indiana Jones a chrám zkázy zase film, názorně ukazující dětem, že se nemají samotné pouštět příliš hluboko do lesa.

Nikdy nezapomenu, jak jsem viděl Terminátora 2. Před kinem jsem totiž náhodně potkal známou, která potřebovala někam na dvě hodinky, aby si mezitím mohla něco neodkladného vyřídit, umístit svého synka. Když mne uviděla, zaradovala se a poprosila, jestli bych nechtěl jít do kina. Pochopil jsem, a protože jsem měl čas, vyhověl jí. Když film začal, po několika minutách jsem si uvědomil, že ten hoch s velkou pravděpodobností ve svých pěti letech neumí číst, a když, tak nestíhá titulky. Nabídl jsem mu, že mu je budu číst, ale on odmítl a s očima dokořán sledoval svůj příběh. Všiml jsem si ale, že se směje na jiných místech, než my ostatní diváci, a trne v obavách o osud zlosyna, protože se domníval, že je kladným hrdinou. A tak jsem sledoval jak běžnou rovinu filmu, tak zároveň, jaksi stereo či ve dvou nad sebou běžících rovinách, i reakce kluka. Měl jsem nejméně dva filmy za jedny peníze. Když jsme pak vyšli ven a maminka si syna přebírala, všimla si, že jsme oba měli červené uši. „Vám se to ale oběma moc líbilo, že?“ Zeptala se konverzačně, a ani netušila, jak moc.

Každý si to, co vnímáme, interpretujeme po svém. A dokud i politikům a světovým bankéřům tohle nedojde, a dokud se nepokusíme alespoň v náznacích pochopit, jak asi vidí a vnímá (tedy interpretuje) svět kolem sebe muslim, buddhista, súfista, marocký prodavač čaje nebo tibetský poutník, budeme se střetávat a bojovat mezi sebou.

Když jsem se učil japonsky, měli jsme jedno víkendové soustředění s pravým a nefalšovaným Japoncem (tehdy, v roce 1978, v Praze nebyli k potkání prakticky žádní turisté, natož Japonci). My studenti japonštiny jsme byli nejrůznějších povolání a zájmů (houslista z filharmonie, studentka, antikvář, novinář, milovník ikebany atd.), ale když Japonec zjistil, že jeden hoch dělá karate, zaradoval se, a vyptával, jak probíhá taková hodina karate v Praze (ukázalo se totiž, že on je dokonce trenér karate a učí je v Paříži). Čech začal vyprávět: „No, tak trénink nám začíná v sedm, takže tak v sedm deset se nějak sejdem…“ Japonec s údivem ve tváři komentoval: „No, my v Paříži, natož v Japonsku, všichni sedíme v meditační pozici už tak deset minut před začátkem hodiny a neexistuje, aby někdo přišel pozdě…“ „U nás se to tak nebere,“ s úsměvem vysvětloval člen TJ Uhelné sklady Praha, a pokračoval: „No a pak máme rozcvičku…“ (Japonec kýval souhlasně hlavou, že oni taky) „a pak mistr zakřičí Box! a my se jdem bít.“ (Pro nezasvěcené, Japonci vyslovují velmi nedbale, takže ono mokusó skutečně zní často jako MOKSó).

Japonec se zděsil: „Cože? To je nějaké divné karate, protože na celém světě po rozcvičce následuje pokyn mistra Mokusó!, což znamená meditujte - a následuje meditace…“

Nějaký český trenér v TJ Uhelné sklady viděl nějaký instruktážní film, a „slyšel“ (tedy interpretoval) japonského mistra zakřičet Box! A od té doby se v této fázi tréninků v českých zemích karatisti bili, zatímco všude jinde na světe meditovali.

Zatímco pan Topolánek interpretuje svůj zdvižený prostředník jako gesto, naznačující, že „Kalousek je jednička“, a někteří poslanci a my všichni ostatní jako urážlivé gesto, zatímco prezident interpretuje úsilí a varování klimatologů jako scestná, my ostatní se začínáme trochu obávat vývoje teplot a vzestupu mořské hladiny v blízké budoucnosti, a zatímco manželka interpretuje zbytky zastřižených vousků na umyvadle jak důkaz, že ji manžel nemiluje, on si jich ani nevšiml.

Kdo se dnes má v té záplavě různících se výroků v médiích orientovat? Potřebujeme stále naléhavěji nějakého interpreta. Třeba v podobě malinkého počítače za uchem, s internetovým připojením a obrovskou kapacitou paměti, který by nám každému dokázal „on line“ překládat, tedy interpretovat, cokoliv spatříme, čteme, pozorujeme. Nebo, jak jsem tu již psal, virtuální program, umožňující zkusit si pobýt na pár chvil v „kůži“ menstruující, těhotné nebo dokonce rodící ženy, muslima, bankéře, politika, nebo racka či delfína.

Naznačuji, že veškerá nedorozumění tohoto stále složitějšího světa nejsou něčím zásadním a nepřekonatelným, ale že jsou jen důsledkem našich mylných a nesprávných interpretací.

Interpretace, to je, oč tu také běží…