Opakovaný úlek není úlekem ...

Stát: USA

Rok: 2007

Žánr: horor/thriller

Hrají: Michael McMillan, Daniella Alonsová, Jessica Stroupová, Michael Bailey Smith

Režie: Martin Weisz

Ačkoliv jednička této řádně krvavé podívané, remake to kultovní hororové záležitosti z dílny mistra žánru Wese Cravena, byla vcelku důstojným zmodernizovaným nástupcem svého předka, o druhém pokračování hrůzostrašného příběhu o zmutovaných hornících to říci nelze ani v nejmenším. Udivuje jen skutečnost, že i u něho produkčně asistoval tvůrce původních dvou snímků, tedy sám Craven. Mohlo by to na první pohled vypadat, že si chtěl pohlídal kvalitu a uchránit své následovníky i sebe před případnou blamáží. Zřejmě však spíše sehrála roli vidina snadno vydobytých finančních zisků. Je-li tomu tak, pak se ovšem takový cynismus svým tvůrcům pravděpodobně vymstí, protože od tohoto díla skutečně výraznou návštěvnost očekávat nelze. A to nikoliv proto, že by diváka odradilo množství krve, lidí rozporcovaných na kousky a podobných atrakcí, po tom nikdy lačnit nepřestane. Ovšem způsob, jakým mu tyto „lahůdky“ tvůrci servírují, ctitele žánru – a nemusí to být ani ctitel, stačí alespoň částečně příčetný jedinec ve věku nad 18 let – jen stěží zaujme.

Dá se říci, že děj mechanicky opakuje všechny zápletky z jedničky, jen místo nebohé rodiny, která osudově zabloudila do pouště, kde před několika desítkami let americká vláda prováděla pokusné jaderné výbuchy a jaksi přitom zapomněla evakuovat obyvatele tamní hornické osady, se v centru pozornosti krvelačných oblud ocitne skupina vojáků, nacvičujících v blízkosti bojové akce pro střet s muslimským světem. Tady by se nabízela alespoň určitá možnost zasadit příběh po zuby ozbrojených členů armády, úspěšně zneškodňovaných ďábelsky rafinovanými lidskými plody zhoubných atomových hrátek, do nějakého politicky kritického rámce, i na ni se však (z opatrnosti či dokonce z pouhé lenosti?) rezignuje. Celá jednotka se tak jen tupě přesune vstříc krvavým jatkám, které jim připraví parta lidojedů, zbylých z prvního dílu. Nastává klasická „vybíjená“, z níž však nikdo nedokázal vykřesat jiskřičku jakékoliv původnosti a nápaditosti, takže se divák nejen vesměs nebojí, ale místy regulérně nudí. Některé „ohavnosti“, zamýšlené působit odpudivě, vyvolávají spíš úsměšek a ani procházka „místností hrůzy“, kde ze stropu visí uřezané končetiny a po židlích se válejí hlavy, nevzbuzuje žádné zvláštní vzrušení. Tvůrci totiž jakoby zapomněli, že efekt hrůzy nespočívá ani tak v naturalistickém upozorňování na drastické detaily, ale spíš v celkové atmosféře, v děsivosti, kterou člověk pouze tuší. To by ale vyžadovalo mnohem více schopností a nadšení ze strany filmařů, vůle vyjádřit se do extrémů vyhrocenými obrazy krutosti k situaci dnešního světa a společnosti.

Tak, jak to dokázala generace „otců zakladatelů“ moderního amerického hororu, tvůrců skutečně hrůzyplných a znepokojivých krváků, jako byly původní Texaský masakr motorovou pilou, Noc oživlých mrtvol či Poslední dům vlevo. Jejím členem byl mimochodem právě režisér a producent Wes Craven. Člověk může jen žasnout, jak mohl tento nade vší pochybnost kvalitní filmař s tak bohatýrskou minulostí svěřit režii pokračování remaku svého filmu člověku s naprosto elementárním nedostatkem smyslu pro vizuální zpracování hrůzy, jakým je režisér Martin Weisz.

Důslednost, s jakou tvůrci kopírují – nebo spíš vykrádají? – všechny nápady z prvního dílu, je skutečně zarážející – copak obligátní systematická vyvražďovačka, to je koneckonců klasické hororové schéma - , ale i ve dvojce se objevuje „hodný“ mutant, který napadeným pomáhá a vše korunuje do písmene „obšlehnutý“ závěr, který má asi otevírat dveře k třetímu pokračování. S přihlédnutím ke konečné podobě Hory mají oči 2 si však troufám tvrdit, že žádná jeho „trojka“ už se asi točit nebude.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz