Černý anděl

Budeš s ním venku v hospůdce na Výfuku

pít malé pivo, držet jeho ruku

s pocitem, že on ti k životu

přinesl víc než já, klid, pokoj, jistotu,

ačkoliv hodně nudnou, všední, bez jiskření,

bez velké lásky sice, zato bez trápení,

budeš ho prsty hřát a nehty škrábat dlaně

i smát se budeš, hezky smát, jen trochu odevzdaně,

a ne tak vesele a od srdce

jak se mnou…

…vše se dá napravit, uvnitř se trochu chvěji,

jak rytíř přijedu, jen místo koně na Harleji,

dobře si vzpomínám, co s tebou udělalo

když stádo koňských sil v okolí zabublalo,

jak se ti zachvělo srdce až po bránici

motor když kolem nás burácel po silnici,

“to naše sny nám mizí do ztracena”,

říkala´s zasněně tou krásou unesena,

jednou tak obléknout legíny z černé kůže,

pevně se přitisknout na záda svého muže

a s větrem ve vlasech se vydat po krajině…

…proto si pro tebe přijíždím na mašině

blížím se k zahrádce, kde vedle něho sedíš,

za přilbou modlím se: snad prohlédneš mé hledí,

pomalu zastavím o hranu tvého stolu

a řeknu: “nech ho být, pojď , pojedeme spolu

daleko do dáli, (hlas trémou chytá výšku),

jak jsme si snívali, nasedni na projížďku,

ne jak dřív na krátko do říše dona Quichota,

na dlouhou jízdu, se vším všudy, do konce života,

než svorně ulehnem pod zeleň tiché túje…."

….ale ne, tak to přece nefunguje,

vůbec se nezvedáš, jen sevřeš jeho prsty v dlani,

tak aby netušil, co to dá ovládání

a pak mi odpovíš klidně a bez zlosti:

to tvoje žihadlo má málo rychlostí,

aby teď dohnalo, co už je za horama,

zoufalství večerů, kdy jsem tě hrozně sama,

čekala, volala, prosila: přijeď třeba pěšky,

protni mě tady teď, ne v nedohlednu,

jak dvě rovnoběžky,

chci tě mít normálně od rána do rána

v ložnici, v koupelně, ne v póze Cyrana,

abych ti mohla stlát, prát, vařit, tahat tašky,

ty jsi pryč odjížděl, já žrala hrstmi prášky,

za každou hodinu tvých žhavých objetí

trestána byla jsem týdenním prokletím,

každou tvou návštěvu vášně a milování,

tvrdě jsem platila, tvrdě a krutou daní…

…ne, ty můj rytíři,

dosti těch marných výtek,

i když ti nesahá v ničem do půli lýtek,

nemysli, že ti tím kdovíjak pochlebuji,

horší je, ale se mnou,

ví kdy ho potřebuji,

i kdyby čtyřválec u tvého kostitřasu

poháněl kouzelník a nebo přístroj času

na tom už sotva co změní.

Proč mluvit o vášních,

kde špetka vášně není?!

Odjíždím,

plexisklo slzami zamlžené…

…znám jiné řešení,

konečné, přirozené,

kde bude lhostejné, jak moh jsem být tak hloupý,

otočit zápěstím, nechat stroj zakvílet

jednička, dvě, tři, čtyři, pět

kde rovnou dálnici

křižují mostní sloupy…