Rychlost, která už trochu drhne ...

Stát: Francie

Rok: 2007

Žánr: komedie/akční

Hrají: Samy Naceri, Frédéric Diefenthal, Bernard Farcy, Emma Wyklundová, Jean-Luc Couchard

Režie: Gérard Krawczyk

Do našich kin vjíždí již čtvrté pokračování francouzské akční komedie Taxi. Scénář opět napsal Luc Besson, režie opět Gérard Krawczyk. V hlavní roli opět Samy Naceri jako taxikář Daniel, milující adrenalin, proklatě rychlou jízdu a tak trochu fušující do řemesla svému poněkud natvrdlému kamarádovi, policistovi Emilienovi, kterého opět hraje Frédéric Diefenthal. Že se mi v předchozích dvou souvětích čtyřikrát objevuje slůvko „opět“, dobře vím a je to zcela záměrně. Myslím, že se tak nejlépe ve zkratce vyjádří, co na tomhle snímku shledávám jako největší problém: věčné opakování téhož. Setkání se starými známými postavami, dějovými postupy a gagy může být příjemné a někdo možná ocení, že se vše ubírá ve starých kolejích. Leckdo ale také může potřást hlavou a podrážděně se zeptat: „No tak Lucu, to už vážně nic nového nedokážeš vymyslet?“

Tytam jsou totiž doby, kdy příjmení Besson bylo zároveň označením pro filmařskou progresivitu a nápaditost. Charisma a svěžest, jíž se vyznačovaly jeho projekty, natočené do poloviny 90. let minulého století, vrcholící skvosty jako Brutální Nikita či Leon, se z díla tohoto postmoderního stylisty a vypravěče jímavě zasmušilých příběhů, objevitele Christophera Lamberta či Jeana Rena, zřejmě definitivně vytratily. Brzy padesátiletý tvůrce už léta bezmocně tápe, marně hledá ztracenou invenci a jeho pokusy o návrat vyznívají spíše posmutněle, obzvlášť pro toho, kdo pamatuje jeho zašlou slávu. Na sérii Taxi je jeho umělecký propad patrný také. Zatímco v roce 1998 začínal s dravostí a pověstnou ambicí obohacovat žánr o neotřelé postupy a se ctižádostí divákovi pořádně zamotat hlavu akcí v rychlosti aut i situační a slovní komiky, v roce 2007 se bezmála znuděně omezí na jednu expres taxi dodávku slavného fotbalisty na důležitý zápas a to ještě hned na začátku, jakoby tu „povinnou jízdu“ chtěl mít co nejrychleji za sebou.

Pak už sledujeme div ne idylickou selanku, naplněnou vesměs tlacháním dvou usedlých fotříků, kdysi rtuťovitých akčních hrdinů s šarmem á la France, zabývajících se především svými dvěma synky. Což je sice z hlediska osobnostního vývoje správné, ale diváka, očekávajícího divou jízdu nejméně 150 km v hodině, to asi příliš nerozpumpuje. „Kriminální“ zápletka s maniakálním zločincem, kterého má Emilienova parta podobně potrhlých policajtů pod vedením vrchního trotla, komisaře Gilberta, hlídat během jeho eskorty a on jim – považte, to vzrušení! - uteče, téměř jakoby vypadla z komedií s Louisem de Funés a jeho vypráskanou četnickou partou. No fajn, ale jsme ve 21. století a na nostalgické retro vzpomínání je přece jen Taxi 4 málo stylizované. Spíš to vypadá, jakoby to všechno scénáristu a potažmo i režiséra už pěkně otravovalo, ovšem penízky se vždycky hodí. Že si chtějí vydělat, to těžko může někdo profesionálním filmařům vyčítat, jen by to nemuselo být na výsledku tak zatraceně vidět.

Netvrdím, že Taxi 4 je podívaná nějak výrazně trapná či ubohá. Divák nakonec dostane vše, co očekává: humor situační i slovní, akci a pohled na pěkné auťáky, jen je to všechno takové lehce unavené a jakoby zpomalené. Což je u akční komedie, která si osobuje přídomek „adrenalinová“, vada dosti podstatná.

Zdroj foto: www.spi-film.cz