Obava z opakování vánoční uklízecí mánie ...

Mám dva malé kluky a ti opravdu vědí, jak udělat z celkem uklizeného bytu ten nejhorší nepořádek, jaký si vůbec kdo dovede představit. Naposledy před vánoci jsem si to hrozně brala, stále jsem lítala s hadrem v ruce, byla zničená a uhoněná. Měla jsem pocit, že když nebudou vitríny vyleštěné, podlaha napastovaná, prach vymetený a okna lesknoucí se jako křišťál, že se zboří svět. Jenže s těmi malými hošíky, manželem od rána do noci v práci a k tomu všemu pečení, vaření a dárků shánění jsem prostě ten úklid neměla tak bezvadný jako dřív a měla z toho depku. Nakonec jsem za cenu totálního vyčerpání měla skoro vše dodělané těsně před štědrým dnem. Až na ……prostě stihla jsem umýt téměř všechna okna v celém bytě až na jedno, které jsem umyla jen částečně. Zvládla jsem umýt jen jedno křídlo a na to druhé jsem už doslova neměla sílu. Pověsila jsem tedy s těžkým srdcem vypranou záclonu na to umyté-neumyté okno a šla uspávat kluky, kteří dováděli s manželem. Až jsem je uspala, ještě jsem dobalila poslední zbytky dárků a padla do postele. Bohužel jsem se asi tak ve dvě ráno probrala a nemohla usnout a musela myslet na to špinavé okno. Rozhodla jsem se, že to tak nemůžu nechat a že přeci nebudu mýt okno na Štědrý den, přinutila jsem se vstát a šla si napustit kbelík s vodou, že to okno dodělám. Musím podotknout, že bydlíme v přízemí a nad vchodem. Ale doufala jsem, že snad v tuhle noční hodinu nikdo nepůjde a že to zvládnu beze svědků. Vše probíhala dobře, já se snažila být ostražitá a v případě, že bych někoho zahlédla, tak svou činnosti na chvíli přerušit, ale když už mně zbývalo jen vyleštění skleněné výplně, celá šťastná, že už to bude hotové, ztratila jsem pozornost. A právě ve chvíli, kdy jsem se to toho hodně opřela a leštila jako divá, všimla jsem si, že na mě kdosi hledí. Kdyby to byl alespoň někdo, s kým si rozumím! Jenže on to byl předseda našeho bytového družstva, nepříjemný, nerudný a protivný člověk. Myslela jsem, že úlekem z toho okna snad vypadnu a jemu málem padla brada až na zem, jak na mě zíral s otevřenou pusou. Mimochodem vzpomněla jsem si v té chvíli na pohádku „O Otesánkovi“ a že jsem ji klukům asi ještě nevyprávěla. No nakonec jsem z toho okna nevypadla, ale zapadla do bytu a nadávala si, jak jsem pitomá a že mě ten člověk určitě pomluví, kde to jen bude možné. A tenkrát se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že takhle to dál nepůjde a že příště vše zařídím jinak. Jenže se blíží Velikonoce a mně už to zase bere. Sice si říkám, že se na to můžu vykašlat a že se svět nezboří, ale nevím, jestli se udržím. Každopádně jsem se – pro jistotu - na příští víkend domluvila s rodiči, že si moje hošíky vezmou na víkend k sobě a já si stihnu pouklízet a přijedu až v neděli večer, abych si kluky vyzvedla a přivezla je do velikonočně vyzdobeného bytu. No asi jsem nenapravitelná.

A zase ta pořádkumilovnost....

Mojí nejhorší vlastností je až chorobná pořádkumilovnost a pak taky občas absence zdravého selského rozumu. Uvedu jeden příklad za všechny. Jednou jsem si v nějakém časopise přečetla „báječnou“ radu, že máme-li prošlé opalovací krémy či oleje, nemáme je vyhazovat, ale použít na nábytek či podlahu místo leštidla. Dobrá rada nad zlato a já naneštěstí opravdu doma prošlé opalovací oleje a krémy měla. Tedy skoro prošlé, expirace tak do března, dubna následujícího roku. Na žádnou předčasnou dovolenou za sluncem jsme se nechystali, a tak jsem si říkala, že je vážně škoda to vyhodit a použila jsem všechny, které jsem doma našla. Nábytek byl tak mastný, že jsem nějakou dobu nedělala pomalu nic jiného, než jej znovu a znovu přelešťovala a hledala další a další suché, nenasáklé hadříky, abych jimi vysoušela tu mastnotu. Ruce mě z toho leštění bolí ještě teď, když si na to vzpomenu. A zem? Přibližně týden jsme doma chodili takovým tím stylem jakým se chodí na zámku v ohromných papučích, které se fasují, když se vstupuje do komnat s parketami. Museli jsme se doslova šourat, abychom si nezlomili nohy, jak se to klouzalo.

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)