Mezi domy u chodníku stojí telefonní budka, jedna z mála, která je stále v provozu a obyvateli využívána. Včera byla ještě v pořádku a dnes na nás zírá prasklá skleněná výplň. Komu asi překážela, že ji kamenem musel rozbít? Prochází mi hlavou a myslím si něco jadrného.

V té chvíli své kroky přidává k mým i bývalá paní ředitelka školy, dnes již v d;chodu. „Proboha, komu vadila ta budka, že ji musel rozbít ?,“ říká paní ředitelka, jako kdyby mě četla myšlenky.

Je odpoledne a proti nám se trousí hloučky dětí vracejících se ze školy domů. Jejich hlasitý projev se nese široko daleko, nedají se přeslechnout. Vždyť to k dětem patří.

Pět děvčat, aktovky na zádech asi tak ve věku 12-13 let přišlo k telefonní budce a jedna z nich se rozmáchla a bez ohledu na kolemjdoucí kamenem, který měla v ruce hodila do prasklého skla. Sklo vzalo za své za hlasitého smíchu dívek.

Já i paní ředitelka jsme se nestačily divit. Děvčata ve své zábavě chtěla pokračovat, ale zastavilo je naše napomenutí.

„Děvčata, to se ale nedělá, připadá vám to jako zábava?“ a všechny se začaly smát ještě víc, jako kdyby to byl dobrý vtip.

„Takhle to dopadá, když se jim ve škole nesmí nic vytýkat, aby se neomezoval jejich přirozený psychický vývoj a nesráželo se jejich sebevědomí. To si rodiče hned stěžují a takto to potom dopadá.“ Posteskla si bývalá paní ředitelka.

Já si pamatuji, že za nás ( a to není tak dávno) bylo Makarenko neMakarenko, dostaly jsme pár facek, když nás někdo přistihl při lumpárně a škodu jsme musely uhradit. Doma jsme raději nic neřekly, protože by jsme dostaly ještě přidáno. A kdyby na nás někdo žaloval, to by byl teprve mazec!