Po tříleté známosti jsem se provdala za svého přítele. Nejdříve jsme bydleli v podnájmu, než jsme si s pomocí hypotéky postavili malý domek. Každý měsíc jsme se těšili, že už konečně budu těhotná a že v našem útulném domku bude slyšet dětský pláč. Čím víc jsme si dítě přáli, tím častěji jsme byli zklamaní.

Manžel byl již dva měsíce služebně v zahraničí, když zavolala spolužačka z vysoké, že potřebuje někoho druhého na dovolenou k moři, místo její sestry, která onemocněla. Moc se mi nechtělo, vymlouvala jsem se na práci a taky to nebyla levná záležitost.. Nakonec manžel byl ten, kdo mne přemluvil, abych s kamarádkou odletěla.

„Neboj se ničeho, já ti budu volat. Ty si aspoň odpočineš a já se za měsíc vrátím,“ byla poslední slova manžela. Věděl, jak se bojím létání. Nakonec jsem si zabalila věci a druhý den ráno jsem nasedala do letadla. Směr neznámo.

Krásné prostředí hotelu, výlety , moře, samé slunce, večer tanec, to bylo náplní každého dne. Každý den byl jako z pohádky, bez práce a starostí. Jedinou starostí bylo, abychom stihly večeři a jaký program bude na večer.

Kamarádka se hned první den seznámila s Mirkem a jeho kolegou Honzou, a ti nám také celou dobu dělali příjemnou společnost. Předposlední den se konal společný večírek, rozloučení pro celý turnus. Nikomu se nechtělo domů a tak se tančilo a popíjelo až do brzkých ranních hodin. Nad ránem mě šel Honza doprovodit k mému pokoji. Dala jsem mu pusu na tvář, ale on mě k sobě přivinul takovou silou, že jsem srdce měla až v krku a moje tělo se ničemu nebránilo. Vyspali jsme se spolu a řekli si, že to zůstane našim tajemstvím. Ani moje kamarádka neměla tušení, co jsem prožila.. Ještě ten den odpoledne jsme se vrátili všichni domů. Já do prázdného domu se špatným svědomým a Honza ke své rodině.

Blížil se den manželova návratu, na který jsem se moc těšila. A že se „moje dny“ nedostavily, jsem přikládala své pracovní zaneprázdněnosti. Po dalším měsíci jsem od svého lékaře slyšela slova, na která jsem marně čekala několik let „jste těhotná.“ Pocit nesmírného štěstí vystřídala studená sprcha následujících slov „asi tak devět týdnů.“

Z ordinace jsem odcházela jako v mrákotách. Tento stav trval ještě několik dnů, než jsem byla schopna si utřídit myšlenky.

Následující týden jsem jela navštívit rodiče, chodila jsem po známých místech, kde jsem prožila bezstarostné dětství a snažila se najít odpověď na své trápení. Mé kroky mě přivedly do ulice, ve které bydlela moje dnes již stará paní učitelka, kterou jsem měla moc ráda. Zazvonila jsem u její branky a za malou chvíli jsem seděla v útulném pokoji s paní učitelkou, která měla přehled o všech svých žácích, které učila. Každý životní úspěch jejich žáčků ji potěšil. Jak plynula slova, tak přišlo i na mé trápení a najednou se mi trochu i ulevilo, když jsem to všechno mohla někomu sdělit.

Paní učitelka v tichosti vyslechla celé moje trápení, pohladila mě svojí rukou po mé uplakané tváři a řekla „Dítě je požehnáním, které není každému dopřáno, rozhodnout se musíš sama, ale pokud řekneš manželovi, že dítě není jeho, budete se trápit celý život oba a pokud si tajemství necháš jen pro sebe, nikomu tím neublížíš. Ale nikdy na ně nezapomeneš.“

Na slova paní učitelky si vzpomenu vždy, když ji jdu položit květiny na místo, kde není návratu. Mám dva chlapce, dvojčata a ti mají toho nejlepšího tátu na světě již čtrnáct roků.