Žateckým abiturientům

Dnes nemusím mít úkoly.

Není to běžné dopoledne.

Prý půjdeme i do školy,

to náladu mi zvedne.

Mám už ten život v malíku,

o tom jsem přesvědčená.

Dnes nechci opsat matiku,

dneska jsem připravená.

Vzpomínky ten čas vybělí,

zasune do paměti.

Nedávno sotva dospělí…

Dnes máme velké děti.

Jestlipak ještě dovedem

obnovit staré spolky?

Zdalipak všichni přijedem

bývalí kluci, holky?

V lavici jsem jak na koni

a se mnou všichni žáci.

Když čekáme, až zazvoní…

zas jsou z nás puberťáci.

Na svojí židli nesedí

náš třídní…už tu není.

Hrozivým hlasem medvědím

honil nás do učení.

Leč nejsme školou povinní

pětku nám nikdo nedá.

Životem dost vyučení

nic pro nás není věda!

Taháky, fígle, omluvy,

ve škole mají místo.

Pro život nejsou výmluvy,

nic není nanečisto.

A dne je téměř namále…

Škola už zavřela bránu.

Sedím ve známém lokále,

rozejdem se až k ránu.

Ke stolu sedni důstojně,

hle – číšník se nám klaní.

Ač vypadáme obstojně,

věk neodečteš z daní.

Proberem svoje nemoce,

lidi, co máme rádi.

Jen dřímají v nás emoce,

a hřejí zbytky mládí!

Že by to bylo náhodou?

Jak zdání mnohdy klame!

Věkem jsme sice za vodou,

leč prázdné kapsy máme.

Ještě mi napiš adresu,

než se sem zase vrátím.

Na papír ne, do notesu…

Nebo ji zase ztratím!

Dnes přijdu domů s opicí.

To mě však nerozhází.

Jdu liduprázdnou ulicí

a pranic mi neschází!

Ranní chlad jde mi v ústrety,

a chmel zas krásně voní.

Tak jako zamlada, před léty,

zvon na radnici zvoní.

Snad samotnou mě poleká

jak flám mi zabrat dává.

Chtěla bych potkat člověka,

co času odolává…!