Můj manžel je báječný muž. Jsme spolu opravdu dlouhá léta a tak už se dokonale známe. Jeden druhého vždy podporujeme, respektujeme a tolerujeme se. Patříme prostě k těm šťastným párům. Máme za ta léta vybudovaný opravdu stabilní a velmi hezký vztah. I proto teď nevím, jak dál.

 

Něco takového, co se u nás děje nyní, jsme spolu ještě nikdy neprocházeli. Můj muž se jednoduše zhroutil a chtěl spáchat sebevraždu. A co hůř, nechce nastoupit léčbu do psychiatrické léčebny, jak mu bylo doporučeno. Ale ne třeba kvůli nějakým obavám, ale kvůli studu.

ilustrační foto / Freepik

Můj manžel je velmi aktivní člověk, který je zvyklý tvrdě a vytrvale pracovat. Pracuje ve stavebnictví a má pod sebou spoustu lidí. S povýšením ale přišel i stinný zlomový okamžik. Plíživě toho začalo být na mého muže moc. A už to jelo. Ponocoval, nespal, míň a míň jedl, starosti se hromadily a on je z nedostatku času hrnul před sebou. Pak už nestíhal vůbec nic. Nestíhal být s námi doma, v práci začal dělat chyby, byl nesoustředěný a permanentně vystresovaný. A čím víc chyb dělal, tím víc byl samozřejmě ve stresu. Chtěla jsem s ním o tom mluvit, pomoci mu, ale sám pořádně nevěděl jak. Frustrace trvala tak dlouho, až jsme se začali postupně odcizovat. Přestával se mnou mluvit, pořád visel na pracovním telefonu, trpěl úzkostmi. Když jsem už já nic nezmohla, posílala jsem ho k doktorovi. Ale to odmítal. Hlavně proto, že na lékaře neměl čas.

A pak jsem ho jednou našla ležet na zemi v koupelně. Spolykal prášky. Ihned ho odvezla rychlá a byla mu doporučena léčba. Já jsem si vždy myslela, že po takovém pokusu člověka do léčebny rovnou zavřou, aby se mu dostalo pomoci. A byla jsem překvapena tím, že takto to nefunguje. Léčba je dobrovolná. Můj manžel však léčbu nastoupit nechce. Myslí si, že by si na něj lidé ukazovali prstem. Ale co je komu po lidech? Jde přece o něj, o jeho život, o náš vztah. Jeho pokus o sebevraždu jej dostal ještě více na dno.

Teď je samozřejmě na nemocenské, potuluje se po bytě v pyžamu ještě i ve tři odpoledne, s nikým moc nemluví a nic ho nezajímá. Vůbec si s tím nevím rady. Nevím, jak pomoci člověku, který o pomoc nestojí.

Eliška, 47 let

O vyjádření jsme požádali terapeutku Zuzanu Steigerwaldovou

„Své duševní zdraví řeší muži často pozdě. odbornou pomoc vyhledá méně než polovina z těch, co trpí depresí. A právě muži, kteří páchají dvakrát více sebevražd, než ženy. U žen je zranitelnost ctností, mužům je naopak vštěpováno, že by neměli projevovat slabost. Jakmile se však k terapii odhodlají, dochází opakovaně a zpravidla dlouhodobě,“ říká Zuzana Steigerwaldová, terapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy a dodává: „Mužům bohužel trvá o něco déle, než k terapeutovi získají důvěru a zprvu tak na sezeních řeší spíše praktická témata. Jakmile však nabydou pocitu bezpečí, řeší podobné věci jako ženy, prostor tak dostávají i niternější záležitosti jako je sebedůvěra, vztahy či traumata z dětství. Skutečnost, že mnozí muži mívají obecně složitější cestu k prožívání a vyjadřování emocí.  Určitou roli hraje o něco biologické nastavení a určitá danost. I v případech, kdy jsou chlapci v dětství vychováváni s respektem a je jim poskytnuta emoční svoboda, nemusí to nutně znamenat, že budou v dospělosti naplno projevovat své pocity a otevřeně mluvit o svých nejistotách. Zkušenosti z terapií mi potvrzují, že ženy mívají jednodušší přístup k emocím a většinou snáze poznají, že se s nimi něco děje. Samozřejmě nelze generalizovat, existují i muži, pro které je přirozené otevřeně mluvit o svých emocích, na mých sezeních je však tato kategorie stále v menšině. V terapiích potkávám muže, kteří řeší ztrátu motivace, hluboké prožitky či partnerské problémy, ale také ty, kteří trpí úzkostí nebo vyhořením a přemýšlí, jak vlastně v životě obstát. Přitom odborná pomoc není vhodná jen pro akutní problémy, ale pro cokoliv, co člověku dlouhodobě znepříjemňuje každodenní fungování a narušuje tak jeho duševní pohodu.“

 

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.