Krása

Většina lidí má smysl pro krásno.

Asi se nedá vyjádřit,

ten pocit trochu stísněný,

však nádherný a šťastný zároveň.

Pocit, jak krásné je, že žiji,

že dýchám a mohu vidět i cítit.

To vše kolem mne je však obestřeno pocitem,

že až zemřu, nic z toho, kolem mne se nezmění,

s pocitem marnosti a nicotnosti.

Však ta směsice pocitů je zdrojem

mého vnitřního neklidu

a donutí mne život opravdu prožít,

tomu věřím.

Vidím tu krásnou růži za třpytu rosy,

paprsky slunce probleskujícící mezi větvemi stromů,

dopadající na jemnou pavučinu,

horský potůček, jak si tiše zpívá

cestou určenou stejně dnes, jako za sto let,

vidím krásu obyčejné polní cesty,

u které kvetou šípkové keře a trnky,

vidím i spoustu krásy, kterou vytvořil člověk,

jen proto, aby se krásou vůbec stala.

Dnes v noci jsem dlouho uvažoval.

Proč asi malíř, maluje svá díla na plátna,

nikoliv jen ve své obrazutvornosti,

proč básník tiskne své prožitky na papír,

tak těžce,

než aby kouzelně prožil ty pocity,

jimiž je naplněn.

To jsem svou odpověď ještě nenašel,

však nyní,

když stojím nad Prahou

v paprscích zapadajícího slunce

a já chudák dvacátého století,

nemohu se zbavit pocitu králů,

myslím, pochopil jsem.

Krása je veliká.

A jako málo věcí na tomto světě,

dkáže umocnit ten pocit, že žijeme.

Je tak velká, že ji nedokážeme unést sami.

Pokud začneme chápat krásu

nikoliv jako pocit vlastnický,

ale pocit štěstí,

cítíme, že neuneseme její tíhu,

musíme se o ni s někým podělit.