Bylinkářství je nutno chápat jako starou lidovou moudrost založenou na získaných zkušenostech celých generací, která se dědila z pokolení na pokolení, a tak v podstatě obohatila lékařskou vědu při léčení neduhů lidstva. 

 

Léčivé rostliny provázejí lidstvo snad odnepaměti. Jejich známá historie spadá až ke starověkým národům celého světa. Podívejme se však blíže na naše území, jak to bylo s bylinkářstvím v českých zemích.

Léčivé rostliny / Freepik

Již v „Kronice české“ Václava Hájka z Libočan, která poprvé vyšla v roce 1541, se pojednává o tom, že jedna z dcer českého knížete Kroka byla všech léčivých bylin znalá, v lékařství velmi vyspělá a neduhy lidské i bolesti různé krotit uměla. Tato pověst je v novodobých dějinách zaznamenána i ve „Starých pověstech českých“ od Aloise Jiráska.

V období středověku pak lékárníci u nás pěstovali na svých zahrádkách nejrůznější rostliny pro výrobu léků. Z doby panování římského císaře a českého krále Karla IV. je kupříkladu známá lékárnická zahrada v místech dnešní pošty v Jindřišské ulici v centru Prahy, kde se prý pěstovaly vonné a léčivé rostliny. Studium léčivých rostlin bylo ve středověku koncentrováno do klášterů, kde se jím zabývali především mniši.

Lidem v té době však již nedostačovalo pěstování léčivých bylinek jako takové a začali si zakládat herbáře. Nejstarším herbářem je pravděpodobně „Hortus sanitalis“ neboli „Zahrada zdraví“. Tento herbář sepsal frankfurtský lékař a botanik Johann Wonnecke von Cube v roce 1484.

Za nejznámější však bývá považován Mattioliho herbář, který byl u nás velice ceněn a často bychom ho našli v majetku jednotlivých domácností. Mnohdy se dokonce společně s biblí dědil jako rodinná památka.

Pietro Andrea Gregorio Mattioli byl italský lékař a botanik, který v Praze žil od roku 1554 a působil i jako osobní lékař na císařském dvoře. Jeho „Herbář neboli Bylinář“ vyšel v Praze u Jiřího Melantricha z Aventina, významného českého renesančního tiskaře a nakladatele, v překladu Tadeáše Hájka z Hájku v roce 1562. Šlo o první české vydání této již v té době evropsky proslulé knihy.

Dlouho neexistovala ostrá hranice mezi léčitelstvím a lékařskou vědou

V herbářích se značná pozornost věnovala právě léčivým účinkům rostlin. O každé rostlině se prováděl zápis, pro jaké všechny účely ji lze používat a jaké jsou přesně její účinky při léčení nejrůznějších nemocí. V dávných dobách byly tyto znalosti neocenitelné.

Pěstováním léčivých rostlin se však na svých zahrádkách zabývali též i obyčejní lidé. Nebyly to tedy pouze kláštery a případně šlechta, kde se pěstování léčivek věnovala zvýšená pozornost. Za ploty prostých zahrádek rostla například šalvěj, máta nebo měsíček. A babky kořenářky a mastičkáři  měli vždy vyhlášenou pověst po celém kraji.

Léčivé rostliny se sbírají od jara do zimy. Jejich využití ve farmaceutickém průmyslu je neocenitelné. Pravděpodobně rovněž i v budoucnosti se léčivé rostliny budou i nadále ve farmaceutickém průmyslu hojně využívat, neboť svým složením a účinnými látkami výrazně přispívají v boji proti nejrůznějším onemocněním. Výzkumné ústavy léčivých rostlin se neustále rozšiřují a materiál, který se sleduje, je také předmětem studia šlechtitelů a genetiků.

Chcete-li začít sbírat bylinky, některým místům se vyhněte

Je doporučeno sbírat bylinky v čistém prostředí vzdáleném minimálně 200 metrů od silničních komunikací. Vyhnout byste se měli sběru podél železnic, prašných cest, na skládkách nebo v místech, kde mohou být používána umělá hnojiva nebo jiné chemikálie. Také potom místům čerstvě (ačkoli přírodně) pohnojeným a v neposlední řadě přírodním rezervacím, kde je sběr zakázán. Jak správně sbírat a sušit bylinky má také určitá pravidla.

napsal Petr Matura

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fytoterapie, archiv autora