Když přišel Jarce a Marii telegram o úmrtí otce, nebyla ani jedna překvapená. Děda už při jejich poslední návštěvě postonával a i ve svých 89 letech stále odmítal nabídku, aby se přestěhoval k jedné z nich. Trval na svém, že každá má svou rodinu a on, že ze své chalupy nikam nepůjde.

Druhý den v doprovodu svých manželů se všichni sešli v jejich rodné chaloupce, aby se zařídil pohřeb. V dokladech po dědovi našli vše hezky srovnané, spolu s penězi určené na poslední cestu a také s příkazy, komu se mají poslat pozvánky. Místo předpokládaných vkladních knížek našli jen list, na kterém děda svým drobný písmem napsal, že veškeré potřebné doklady týkající se jeho pozůstalosti jsou uloženy u notáře. Tam budou určitě i jeho vkladní knížky, vždyť byl vdovec víc jak 26 let, tak kam by ty peníze dával. Pomyslely si dcery. Dokud byly starosti se zařizováním nutného, šlo vše celkem dobře. Když padla otázka, co bude s chalupou , přilehlým sadem, stodolou a polem, měly sestry rozdílný názor. Jarka to měla do rodné chalupy kousek, tak si myslela, že ji bude využívat k rekreačním účelům pro svoji rodinu a sestře bude podíl splácet. Marie, ta měla vidinu peněz a tak chtěla, aby se vše prodalo a peníze se rozdělily. A tak než děda byl pochován na místním hřbitově, byly sestry mezi sebou na ostří nože. Přišlo i na výčitky, co kdy která řekla a neřekla. Kdyby nebylo jejich mužů, tak by si snad vjely do vlasů ještě na hřbitově.

Dny pomalu ubíhaly. Až nastal den, kdy se sestry v danou hodinu měly dostavit k notáři projednat pozůstalost. Když spolu se svými muži usedaly do pohodlných křesel u staršího notáře, bylo cítit jak vzduch houstne a létající blesky z očí sester se nedaly přehlédnout. Jednání bylo velmi krátké, protože nebylo vlastně co projednávat. Po dědovi nezůstalo dcerám vůbec nic. Děda chalupu a pozemky před mnoha léty prodal a ponechal si právo dožití. Získané peníze vynaložil na svůj celoživotní sen, cestování. Ten si splnil v doprovodu své přítelkyně. Sestry zalapaly po dechu , ve tvářích byly brunátné a nezmohly se ani na slovo. Jejich manželé jen pronesli, že děda měl víc rozumu, než ony dvě dohromady a šli si připít do blízké hospůdky na jeho památku. Vždyť děda si uměl život užít!