S mým mužem jsme měli docela hezký vztah. Oba dva nadšenci do sportu, seznámili jsme se před dvaceti lety ve vodáckém oddílu. Spolu jsme trénovali na kajacích, spolu zvládli nejednu peřej. Jednoho dne jsme zjistili, že se vlastně milujeme, a tak jsme se vzali.

Manželství s Romanem bylo asi jako každé, které člověk uzavírá z lásky. Bylo prostě fajn. Byli jsme mladí, plní elánu a dobrých předsevzetí, co všechno spolu dokážeme. Jenže pak přišly první starosti a naše víra byla ta tam. Vydrželi jsme spolu sedm let a pak se dohodli, že rozvod je to nejlepší řešení. Vzhledem k tomu, že jsme neměli děti, proběhlo vše "hladce" a po rychlém soudním stání jsme byli oba zase volní.

"Nikolo, už se na Tebe nemůžu dívat, holka, potřebovala bys chlapa," pronesla jednoho dne moje nejlepší kamarádka Blanka. "To, vím taky, Ty chytrá, ale kde ho vzít?" Opáčila jsem a pokračovala: "Ve škole dělám mezi samými ženami a mezi vodáky jsem kvůli Romanovi taky přestala chodit. Takže přichází v úvahu jedině nějaký filmový seznámení v sámošce nebo na ulici." Blanka se na mě zkoumavě zadívala a řekla: "A co takhle zkusit internet a seznamku?" 

"Pěkný nesmysl, pomyslela jsem si. Určitě si budu hledat chlapa přes nějakou elektroniku. Ale tu internetovou adresu jsem si pro jistotu samozřejmě vzala. Večer jsem byla doma jako poslední rok zase sama, a tak mne napadlo, že bych ten internet mohla zkusit. Jen tak, nic vážnýho. Prostě zabít čas. Vyhledala jsem si tu správnou stránku a zadala své požadavky. Měl by být každopádně blond, sportovní typ se slabostí pro vodní sporty a sympaťák. Jó a bez závazků (ještě aby mi tak poplet hlavu nějaký ženáč?) No a pro začátek budu vystupovat radši pod falešným jménem? Třeba Monika. Tak hotovo, teď ještě doplnit nějaké informace o sobě, odeslat a uvidíme.

Ten večer jsem se žádné odpovědi od seznámení chtivého chlapíka nedočkala. A asi týden se nic nedělo. Pak jednoho večera se objevil na mé internetové adrese email. Psal nějaký Bedřich, že ho moc zaujal můj milý úvodní seznamovací dopis a že si myslí, že by mohl vyhovovat mým požadavkům. Začali jsme si psát. Byl stejně jako já rozvedený, bezdětný třicátník. Měl zajímavé povolání, rád sportoval a vůbec jsme toho měli hodně společného. Ani jeden z nás však nechtěl nic uspěchat a hned na začátku jsme se dohodli, že si budeme jen dopisovat. Stal se z toho hezký zvyk. Každý večer jsem netrpělivě čekala, jestli mi Bedřich napsal a co bude v jeho elektronickém dopise. Psali jsme si asi půl roku a byli si čím dál blíž, Bedřich byl můj nejlepší "neznámý" přítel, kterého jsem měla. Našemu setkání už nemohlo nic zabránit.

Domluvili jsme se, že je načase se poznat a naplánovali schůzku na sobotu v příjemné kavárně v centru města. Jako poznávací znamení měl být internetový časopis. V kavárně jsem byla pro jistotu o dvacet minut dříve a nervózně listovala tím přiblblým časopisem, který mne teď vůbec nezajímal. Jaké bylo mé překvapení, když se stejným výtiskem coby poznávacím znamením pod paží vřítil do kavárny můj bývalý manžel.

"Ty jsi Bedřich?!" zírala jsem nevěřícně. "No tak to je dobrý, Ty budeš asi Monika, viď," rozřechtal se na celé kolo Roman a přisedl si. Celé odpoledne jsme se pak smáli té půlroční mailové hře, která nás bývalé manžele zase svedla dohromady. Usoudili jsme nakonec, že nejde o žádnou náhodu a my se prostě k sobě hodíme, jen nám to musela potvrdit ještě moderní technika. Zkusili jsme to ještě jednou a žijeme spolu s "Bedřichem" doteď. Jen s malým rozdílem, už nejsme dva, ale přibyla nám malá Janička. A už se těšíme, až bude větší a my jí povíme, jak jsme se podruhé seznámili.

 

redakčně upravila Hana Formánková, podle příběhu naší čtenářky Nikoly, 31 let

Zdroj foto: Freepik.com