Proslulý režisér má na kontě plejádu úspěšných filmů a seriálů. Je držitelem Českých lvů, festivalových cen i nominací na Oscara.Věnuje se také scenáristice a divadelní režii.

 

Potkáváme se na Noir Film Festivalu, který pravidelně navštěvujete. Co se vám jako první vybaví ve spojení s festivalem?

Za velmi šťastné považuji spojení noirových filmů a nějakého hradu. Začalo to na Kokoříně, ten byl první, kde jsem nebyl. Jezdil jsem na Křivoklát, teď se koná na hradě Český Šternberk.

Jan Hřebejk / foto se svolením střední Čechy filmová kancelář

Který z NOIR film festivalů Vás zaujal nejvíce?

Atmosféra je víceméně stejná, mění se zejména vlivem počasí.Ale princip, kdy se festival odehrává na hradě, probíhají tam večerní projekce, jedokonalé spojení,a to se mi líbí. Promítají se filmy, které vznikly zhruba před 70 lety a je to výběr toho nejlepšího, případně jde o filmy něčím kuriózní.

Noir Film jako filmový žánr je i zábavný.Nejlepším příkladem jsou filmy Alfreda Hitchcocka, které považuje většina diváků za horory, přitom to horory moc nejsou. Některé jsou přímo komedie jako film Pozor na Harryho. Filmy Alfreda Hitchcocka obsahují zábavnou složku a samozřejmě jsou skvěle natočené.

Noirové filmy vznikaly v té době jako tzv. „béčka“, tudíž vznikaly v dost skromných poměrech na rozdíl od velké hollywoodské produkce. Jsou to filmy, které vznikaly za pár korun nebo dolarů, v tomto případě. A to je velice inspirativní, protože je na nich vidět, co jejich tvůrci dokázali.

Rád spolupracuji s kameramanem Martinem Štrbou. Udělali jsme pár filmů. A on má skvělé heslo, že omezení dělá styl. S ohromnou chutí sleduji u noirových filmů, s jakou vynalézavostí k nim jejich tvůrci přistoupili. U těchto filmů je divák vtažen do prostředí, kde je vidět, jak to tehdy vypadalo. Tento typ lokálnosti je výborný, zavede diváka do nesmírně poutavého prostředí.

Máte ke středočeským hradům nějaký vztah? Chtěl byste na některém natáčet?

To ani ne. Ale speciální vztah mám k Českému Šternberku, kam jsem jezdil na pionýrské tábory jako dítě. Byl jsem zde i několikrát na prohlídce.

Ve středních Čechách jste natáčel seriál Rédl. Jak vznikl tak strhující příběh?

Já jsem viděl poprvé Plukovníka Rédla od režiséra Istvána Szábo v Karlových Varech, když jsem tam byl vůbec poprvé v roce 1986. Uváděl ho tam právětento maďarský režisér a přesně si pamatuji, ve kterém sále jsem film viděl. Pana režiséra jsem dokonce o mnoho let později potkal v Budapešti. Ve filmu je to skutečně ten případ plukovníka, což byl skandál. Je tam společný prvek, a to ten, že plukovník Rédl byl gay. A byl tím pádem vydíratelný.

Miro Šifra to napsal jako absolventský scénář na FAMU, kde studoval na magisterském studiu u Petra Jarchovského. Ten to prosadil v České televizi a nabídli mi režii. Pro mě to bylo nejvíc zajímavé tím, že Mira podle mě neinspirovala primárně osoba Rédla, i když to taknazval, ale jeho ohromně zajímala devadesátá léta z pohledu bezpečnostních složek. Protože o jejich transformaci vůbec nikdo nic nevěděl. Miro tak skvěle pospojoval některé skutečné motivy– věznění generála Alojze Lorence ad. A další reálnou skutečností příběhu bylo, že se odsouvala sovětská vojska nejenom od nás, ale z východních zemí.A Miro do těch reálných východisek napsal fiktivní příběh. Příběh fiktivního vojenského prokurátora, kterého hrál Ondřej Sokol.Miro Šifra je takový rešeršista a v archivech našel strašně moc zajímavých věcí. Hodně nás to bavilo a otevřel mi pohled na tuto neznámou kapitolu.

Když jsem dodělal minisérii Rédl, začal jsem točit s Jankem Kroupou sérii Boží Mlýny. Janek Kroupa se na rozdíl ode mě tématem bezpečnostních složekzabývá,takže mi potvrdil, že to tehdy tak skutečně bylo. Že se podařilo zlikvidovat velkou část těch archivů, ale ne úplně všechno. Pro mě je právě jedním z hlavních témat minisérie Rédl to, že ukazuje spojení bývalého bezpečnostního aparátu a novodobého organizovaného zločinu. Bohužel to vidíme dodnes. Různé kšefty, kdy někteří přišly k velkým penězům podivným způsobem. Je to opravdu skvěle a napínavě napsáno.Seriál má výbornou atmosféru, v podstatě noirovou. Koneckonců na loňském Noir Film Festivalu také proběhla projekce seriálu.

Oproti tomu v seriálu Devadesátky od Petera Bebjaka jsou věci, které si člověk z těch let trochu pamatuje. A lidé si rádi přibližují tuhle dobu. Právě v Devadesátkách bylo to, co jsme převážně věděli, kdežto seriál Rédl je o tom, co jsme přesně nevěděli. Navíc Ondřej Sokol exceloval. Stejně jako Roman Polák, který hrál Lorence. On je hlavně významný slovenský režisér. Znám ho od devadesátých let, kdy byl režisérem divadla Astorka. Šéfoval i Slovenskému národnímu divadlu. On je opravdu legenda Slovenska, velmi chytrý člověk.

Jak se Vám podařilo ho obsadit?

My jsme se znali právěod devadesátých let. Vždy jsem ho obdivoval jako divadelního tvůrce. Nevěděl jsem, koho obsadit a Miro Šifra zmínil, že zrovna četl rozhovor s Romanem Polákem. Tak jsem mu zavolal a on kývnul. Bylo to pro mě vítězství, protože to, že je Ondřej Sokol dobrý herec, to se vědělo. Avěděl jsem, že když souhlasil Roman Polák a udělá si na to čas, tak to bude skvělé.

Váš největší vzor je režisér Miloš Forman, který se narodil v Čáslavi. Jezdil jste na festival Formanova Čáslav?

Na festivalu jsem nikdy nebyl. Miloš Forman je hodně spojen s Máchovým jezerem, s Pensionem RUT ve Starých Splavech. Byl jsem mockrát v Doksech u Máchova jezera, kde je kino pojmenováno po Miloši Formanovi. Byl jsem tam právě na otevření kina. Ale Miloše a jeho rodinu znám dlouho, často jsem za nimi jezdil do Spojených států a točil jsem i s jeho syny. S Martinou Formanovou jsme spolužáci.

Můžete prozradit, na čem nyní pracujete?

Právě s Martinouchystáme seriál Na tělo. Martina je nesmírně talentovaná, už od studií. Po smrti Miloše Formana začala chodit na kurzy stand upu a vystupuje. Hodně jí to po smrti manžela pomohlo. A navíc se na tom naučila skvěle pointovat historky, což bude mít vliv i na náš seriál. Věřím, že bude hodně vtipný a těším se na to.

Proč jste si vybral bydlení na hausbótě, jak Vás to napadlo?

To je velká kapitola, my tam žijeme už deset let i s dětmi. A myslím, že už tam budeme žít asi pořád. Mimo jiné, vodní cesty, to je na samostatný rozhovor. Rádi děláme plavby po Labi proti proudu od Mělníka. Tam je krásně. Jsou tam vesnice, které jsou mnohem hezčí právě z řeky, jako třeba Lobkovice. Je tam nádherná hospoda, kam chodíme s kamarády. Lobkovice jsou moje oblíbené. Ale s hausbótem nejezdíme, máme člun. Vyplouváme ale i na takových kanálových lodích našich kamarádů. Moc si to užívám, protože pohledem od řeky jsou Čechy úplně jiné.

První popud, proč jsme si pořídili hausbót bylo, že jsme jezdili na Slapy na Častoboř. Bylo mi asi deset let a oslovily mě nádherné hausbóty v zátokách. Pak jsem se tam byl podívat asi po čtyřicetipěti letech a je to tam pořád stejně krásné.

Zdroj: Střední Čechy filmová kancelář