Poznatky čtenářky Babinetu paní Aleny V. z Přerova a jejího pobytu na Novém Zélandu upravila Jana Šulcová

Všechno je tu strašně fajn, jen ta jazyková bariéra kdyby nebyla. Sice už trochu začínám slyšet co se mluví, každý den se naučím nějakých 20 slovíček, ale stále to není ono. Potřebovala bych tady být aspoň tři měsíce a bylo by to s jazykem lepší.

Velmi je tu populární jídlo Fisch end chips, ale na hranolky se už nemůžu ani podívat. Po celém NZ je na cestách, mimo dálnici hodně malých mostů, kde musí auta projíždět jen jednotlivě, tak jsou úzké. Je to zajímavé, když při sjezdu z tříproudové dálnice se cesta zúží na šíři auta a malý most.

Země je různorodá, ale převažují kopce se stále zelenou trávou, kde se pasou ovce, krávy, koně, nebo se táhne buš. Rostou zde obrovské palmy, fíkusy, exotické rostliny, které u nás známe jen jako pokojovky.. Všude je strašně krásná a měkká tráva jako mech. Je tu dost vláhy, protože tu je Tasmánské moře a Pacifik a nad nimi se tvoří časté srážky. Kolem cest jsou postaveny stoly a lavice a na každém kroku si někdo dělá piknik. Nám to připadá, že lidé ani nejí doma, ale je to tím, že je tu celoročně dost pěkné počasí . Okolo ostrova jsou všude krásné pláže. Každý má svou oblíbenou pláž, každá je jiná, ale všechny jsou krásné. Voda je nádherně čistá a to i v přístavech a tak se dá koupat opravdu všude. Domy jsou víc otevřené a propojené s verandami, které jsou obyvatelné. Stojí i v prudkém svahu, kde je umění zaparkovat. Všichni řidiči tu musí být zruční, protože cesty jsou místy krkolomné a tak nesmí chybět tolerantnost a klid.

Mladé rodiny s dětmi bydlí spíše ve dřevěných domech, více otevřených a propojených se zahradou a jídlo se odbývá formou barbecue venku. Na stáří si lidé ale zajistí bydlení tam, kde je v blízkosti veškerá vybavenost, např. obchody, pošta, lékař, banka, služby. Zde mají vše připravené, až nebudou mobilní. Strýček se také přestěhoval do nově vybudovaného cihlového sídliště, kde je naprostý klid, v okolí jsou hezké parky, jezírka a v blízkosti domova je vše potřebné.

Určitě stojí za prohlídku velké podmořské akvárium v Aucklandu. Je velmi pěkně udělané s nově otevřeným uměle vytvořeným přírodním prostředím Antarktidy pro tučňáky, kde návštěvníci projíždí celou expozicí v uzavřeném vláčku. Pak stojíš na běžícím chodníku a všude kolem dokola i nad hlavou je sklo a kolem proplouvají velcí žraloci, obrovští rejnoci, murény a zajímavé ryby. Je tam také velká místnost, kde je plno akvárií se všemi možnými živočichy, co žijí v oceánu. Jsou tam například obrovští krabi, nádherně barevné rybičky jako z pohádky, pyraně a mořští koníci. Je tam také restaurace a dětský koutek a vše je to udělané pod zemí v moři. Člověk se tam cítil jako v jiném světě.

Při zpáteční cestě jsme projížděli čtvrtí, která patří novozélandským boháčům. Byla to přehlídka obrovských nádherných rezidencí.

Jedna z nejzajímavějších věcí NZ je muzeum v Auckladnu. Nikdy jsem nic takového neviděla, bylo to něco fantastického. Muzeum je obrovský palác a má tři poschodí. Člověk nepotřebuje žádné encyklopedie. Když něco nevíš, nebo tvoje dítě, stačí zajít do muzea a dozvíš všechno, od doby kamenné až po současnost. První lidé Zélandu, historie o sopkách, kterých je na NZ spousta vulkanických. Poslední, která napáchala hodně škody byla v roce 1995. Je to dobře udělané, všude se promítají filmy a nebo jdeš do místnosti, kde si připadáš jak po zemětřesení a výbuchu sopky. Něco jako trenažér. Jsou tu všechna vycpaná zvířata, ptáci, brouci, ryby, škeble a rostliny co tu existují. Kulisy měst, pokojů a lidí, všechno jak to vypadalo ve starém Aucklandu. Celá historie o prvních obyvatelích NZ – Maorech. Jejich výrobky a ukázky tanců. Všechno velmi zajímavé o ostrovech kolem dokola, celé Polynésii, Samoa, Fidži, Tonga, Papua. Je tam k vidění vycpaný slon, největší albatros, největší ulovený žralok.

Všude jsou dětské koutky, každý jinak zařízený pro všechny děti z celého světa. No prostě to bylo to nejúžasnější, co jsem viděla. Stačí zajít do muzea a víš všechno o Novém Zélandu. Byli jsme tam asi 4 hodiny a to jsme expozici jen proletěli. Určitě bych tam vydržela celý den, ale bylo již pozdě a čekala nás cesta domů.

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE 1., ZDE 2., ZDE 3., ZDE 4.