Odměny a tresty jsou mezi rodiči populárními výchovnými metodami. Tresty vyjadřují záporné hodnocení a využíváme je, když chceme nějaké chování eliminovat. Odměnami naopak vyjadřujeme souhlas, ocenění. Obě metody s sebou ale nesou mnoho rizik, která by měli rodiče vzít v potaz. 

 

Mezi tresty řadíme zákazy, fyzické násilí, donucení k neoblíbené činnosti nebo projevy negativních emocí, kdy se rodič zlobí, spílá, vyčítá, poučuje. Do kategorie odměn patří pochvala, věcný nebo peněžní dárek, úsměv, projev sympatie atd. Metody jsou to funkční a je na zvážení každého rodiče, jak chce své dítě vést, k čemu ho chce vychovávat, jaký vztah mezi sebou a dítětem bude budovat. Je ale dobré mít na vědomí rizika, která s sebou odměny a tresty nesou. Která to jsou?

foto / Pexels

Rizika spojená s tresty

• Jedná se o zneužití moci. Dítě pak má přirozeně tendenci zkoušet vlastní moc a sílu vůči slabšímu.
• Budují pocit strachu. Dítě se snaží trestu vyhnout, což může vést ke lhaní, zapírání.
• Nevedou k zodpovědnosti. Směřují pozornost na důsledky trestu, které dítě utrpí, ne na důsledky jeho chování.
• Dítě se stává sebestředným - stará se o sebe a viní ostatní.
• Narušují vztah s dítětem. To není motivované, aby nám vyhovělo.
• Dítě cítí nespravedlnost a křivdu, které brání nápravě chování.
• Narušují vztah dítěte k sobě samému (sebeúctu).
• Vytvářejí prostor pro kontrolu.

Specifické jsou pak tresty tělesné. Česká republika patří v EU mezi několik posledních států, kde nejsou tělesné tresty zakázány zákonem. Aktuálně se však chystá ukotvení této problematiky v občanském zákoníku. Mezi následky fyzického trestání dětí mohou patřit zvýšená tendence k agresivitě dítěte a k delikvenci, násilnému chování, vyšší riziko psychických poruch, depresí a úzkostí, snížení inteligence a školní neúspěchy, vyšší riziko užívání drog a také zvýšená pravděpodobnost domácího násilí v dospělosti. Naopak nebylo prokázáno, že děti, které jsou fyzicky trestané, jsou lépe vychované nebo emočně stabilnější.

Překvapující se ale může zdát, že rizika nesou i odměny, které jsou společností často vnímané jako jednoznačně pozitivní. 

Jaká jsou rizika odměn?

• Jsou návykové. Brání vnitřní motivaci, dítě jedná podle toho, zda dostane odměnu.
• Na první pohled příjemným způsobem manipulujeme dítě k tomu, aby udělalo, co chce dospělý.
• Tím mohou odvádět od činnosti, ve které by se dítě jinak realizovalo. Mohou zabrzdit rozvoji návyku dělat věci, jak nejlépe dovedeme.
• Nemusí být autentické. Projev rodiče nemusí být přirozený, často je hraný, přehnaný.
• Pochvaly jsou obecné fráze, které nálepkují („ty jsi šikulka”).
• Pochvala je odvození vlastní hodnoty od hodnocení druhých.
• Chválené děti hůř snášejí chybování a nezvládnutí úkolu. Uchylují se proto (i v dospělosti) k jednodušším úkolům, které jim zajistí úspěch.
• Chci slyšet pochvalu = potřeba přijetí a lásky.

Čím tedy odměny a tresty nahradit?

Tresty nesměřují pozornost k nežádoucímu chování, ani k jeho nápravě. Často vůbec nesouvisí s proviněním a trest se může odvíjet od nálady trestajícího. Opačného efektu docílíme metodou přirozených následků, která buduje charakter, svědomí a zodpovědnost. Dospělý by měl dítěti pomoci uvědomit si důsledky jeho chování i možnosti nápravy. Když dítě rozbije hračku, může se podílet na její opravě. Když ztratí kamarádovi propisku, koupí mu jinou. Když někomu ublíží, omluví se. Učí se zároveň porozumět zákonitostem, podle nichž svět a společnost fungují.

Důležité také ale je, jak takovou situaci rodič/dospělý komunikuje. Může totiž sklouznout k výčitkám, výhrůžkám, obviňování, nebo příkazům, což jsou mocenské způsoby komunikace. Vhodné je používat tzv. „já - sdělení”. Sděluju jím, jak se cítím, co potřebuji, nebo očekávám. Je rozdíl, jestli rodič řekne „Zlobím se. Nedodržela se naše dohoda” nebo sděluje „Naštval jsi mě, nedodržel jsi dohodu,” kdy volí osočování. Klíčovým momentem je také spoluúčast dítěte na hledání řešení. Tedy např. „Co s tím teď uděláme?” nebo „Jak to budeme řešit? Zkus to do zítra promyslet.” Dlouhé rodičovské monology a moralizování o správném chování nejsou účinnou alternativou. 

A co místo odměn? Pokud často využíváme odměny, děti se naučí dělat věci za vidinou odměny a ne pro věc samotnou. Postrádají tak smysl té konkrétní činnosti, ztrácí zájem o dění kolem. Pochvala jako odměna je navíc často obecná fráze, která nevypovídá nic o tom, co se dítěti povedlo. Př. „Ty jsi pašák, takového kluka by chtěl mít doma každý!” Odměny a pochvaly využíváme, když chceme, aby dítě plnilo naše očekávání. Když ho respektujeme a všímáme si toho, co se mu daří, volíme ocenění. To je zcela konkrétním vyjádřením a originálním sdělením o tom, co dítě udělalo. Místo „To je ale krásný obrázek, ty jsi šikulka.” můžeme říct „Vidím, že sis kreslila a bavilo tě to. Naučíš mě namalovat také takový strom?”. Podporujeme tak vnitřní motivaci a radost z činnosti jako takové.

Ať už se rozhodnete ve výchově využívat metodu přirozených následků a ocenění, nebo zůstanete u trestů a odměn, mějte vždy na paměti, že fyzické tresty nefungují. Naopak mohou napáchat velké škody na dětech i na vašem vztahu s nimi.

 

zdroj: článek vznikl ve spolupráci s dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou PhDr. Evou Stupkovou a Kidtown.cz, odborníky na správný rozvoj dítěte.