Blankytně pronikavý pohled, šibalský úsměv, opálená pleť a vysportovaná postava – atributy muže, do kterého se musí zamilovat každá žena i filmový objektiv. Alespoň rodilý Benátčan Mario Girotti se stal toho důkazem. Že nevíte, o kom je řeč? Samozřejmě o dnes již pětaosmdesátiletém Terenci Hillovi, modrooké legendě evropského filmu.

 

Z Itálie do Německa a zpět

Terence Hill se narodil jako Mario Girotti 29. března 1939 v Benátkách italskému otci a německé matce. Rodina se ale v roce 1943 přestěhovala do Drážďan, kde v únoru 1945 zázrakem přežila ničivé spojenecké bombardování města. Přestože bylo tehdy Mariovi pouhých šest let, tento otřesný zážitek si vryl hluboko do paměti. V jednom z rozhovorů zavzpomínal: „Máma mě vzala za ruku a utíkala se mnou někam do sklepa. Všude strašné rány. Bylo to hrozné. Naštěstí jsme bydleli v okrajové čtvrti, takže náš dům zůstal nezasažen, ale na něco takového se nedá zapomenout.“

foto/ Wikimedia Commons, Public domain

Po skončení světové války se vrátila rodina Girottiových zpět do Itálie. Mladý Mario zde začal sportovat – především veslovat a plavat – a později dokonce získal bronzovou i stříbrnou medaili na mistrovství Itálie. A právě díky sportu se poprvé setkal se svým budoucím hereckým kolegou Budem Spencerem. „Jako kluci jsme oba závodně plavali. A oba ve stejném klubu Lazio Řím. Myslím, že já byl tehdy lepší než Bud,“ dával tehdy už Terence Hill k lepšímu historku z mládí.

Dětská filmová hvězda

Ale zpět k Mariově dětství. V rodné Itálii se nezačal věnovat jen sportu, ale i herectví. Ve filmu se poprvé objevil již ve dvanácti letech. Režisér Dino Risi obsadil chlapce s pomněnkovýma očima do role velitele party, jež pomáhala nebezpečnému zločinci na útěku z vězení. Komedie Prázdniny s gangsterem úspěšně odstartovala Mariovu filmovou kariéru a následující snímky z něj postupně udělaly dětskou hvězdu v rodné zemi.

Hvězda stoupá vzhůru

Talentovaný Ital si zahrál v řadě koprodukčních filmů, z nichž za zmínku stojí především historický velkofilm Luchina Viscontiho z roku 1963 Gepard. Mario v něm sekundoval Burtu Lancasterovi, Claudii Cardinale a tou dobou se také prosazujícímu, jen o pár let staršímu Alainu Delonovi. Film slavil úspěch a z Maria se stal známý herec i za hranicemi Itálie. Rozhodl se tedy ukončit studium klasické literatury v Římě a věnovat se především filmovému herectví. A opět zamířil do Německa, kde získal jednu z jeho nejznámějších rolí.

Za indiány do Německa

V roce 1964 si pohledného Itala vybral rakouský režisér Harald Reinl do svého v pořadí třetího westernu, natočeného podle v německy mluvících zemích oblíbeného spisovatele Karla Maye, Vinnetou – Rudý gentleman. Mario se stal okamžitě miláčkem tamních diváků, takže si v tomto dvouletém „německém období“ zahrál ještě v dalších třech filmových mayovkách. Ovšem v režii geniálního Reinla už nikoliv, i když si můžeme jen domýšlet, že kvůli tomu, že měl Mario v průběhu natáčení Rudého gentlemana krátký románek s režisérovou ženou Karin Dor, jež ve filmu ztvárňovala Ribannu.

„Neměl jsem tam nikdy žádnou velkou roli, ale byla to zajímavá zkušenost. A až teď si uvědomuji, že jsem vlastně tehdy sekundoval legendám. Pierre Brice a Lex Barker si totiž jiné označení nezaslouží,“ vysekl později již Hill poklonu svým legendárním kolegům. O pár let později se sám postavil po jejich bok a stal se uznávanou hvězdou westernového žánru. Ale nepředbíhejme. Když Mariovi skončila v Německu smlouva na filmové mayovky, rozhodl se vrátit do Itálie. A zde, v rodné zemi, na něj čekalo několik zásadních událostí, jež předznamenaly hercův budoucí celosvětový úspěch.

Jak k uměleckému jménu přišel…

Přišel zlomový rok 1967. Krátce po svém návratu do Itálie dostal Mario nabídku zahrát si v italsko-španělském westernu Bůh odpouští, já ne. Podmínkou produkce ale bylo, aby si vybral jiné, „umělecky znělejší“ jméno. „Dostal jsem list s dvaceti jmény a během jednoho dne jsem se musel pro jedno rozhodnout. Vybral jsem si jméno Terence Hill. Líbilo se mi a navíc má stejné iniciály jako jméno mé matky,“ vysvětloval před lety volbu svého pseudonymu tehdy už Terence Hill.

Nerozlučná dvojka Hill a Spencer

V takzvaném spaghetti westernu se Hill po letech setkal se svým budoucím nerozlučným hereckým parťákem Carlem Pedersolim, jenž si také kvůli roli musel změnit své jméno. Na počest slavného amerického herce Spencera Traceyho si zvolil pseudonym Spencer, který doplnil jen znělým Bud.

I když se mladí herci setkali před kamerou poprvé, oba si již v roce 1959 zahráli v historickém dramatu Hanibal. V něm se však na „place“ nepotkali. Toto natáčení znamenalo obrovský zlom v jejich dosavadní kariéře. První film nově vzniklé dvojice měl u diváků takový úspěch, že záhy následovaly další a plnily kina jak v západní Evropě, tak třeba v tehdejším Československu. Úspěch komediálních snímků Trumfové eso, Malý unavený Joe, Sudá a lichá, Dva výtečníci nebo Jestli se rozzlobíme, budeme zlí byl fenomenální. A sláva obou herců dosáhla světového formátu.

Spojení mazaného modrookého fešáka a dobráckého hromotluka s pěstmi jako kladivo se ukázalo být geniálním tahem. Vznikla tak po dlouhá léta nerozlučná filmová dvojice jako například Laurel a Hardy, které si téměř nedovedeme představit odděleně. “Když se k sobě s Budem přiblížíme, jakoby něco cvaklo a začne zábava,“ vysvětloval Hill souhru se svým hereckým kolegou a krátce po Spencerově úmrtí v roce 2016 prohlásil, že na rozdíl od některých svých společných filmů mezi sebou nikdy neměli osobní problém.

Všestranný herec i příležitostný režisér

Hill však chtěl být všestrannějším hercem, a tak se kromě spolupráce se svým kolegou a přítelem Budem Spencerem poohlížel i po jiných hereckých příležitostech. V roce 1973 si například zahrál ve westernové komedii produkované samotným Sergiem Leonem, Mé jméno je Nikdo, který Hill údajně považuje za svůj vůbec nejlepší. Kvůli účinkování v něm dokonce odmítl roli v dalším snímku s Budem Spencerem Také andělé jedí fazole. Hill si díky svému talentu a ctižádosti postupně zahrál s takovými hereckými esy, jakými byli Henry Fonda, Gene Hackman či Catherine Deneuve. A neskončil jen u hraní, dvoudílnou komedii Lucky Luke si dokonce sám režíroval.

Osudová žena

Přesto, že se celý život kolem modrookého fešáka točilo mnoho žen, Terence Hill už od mládí toužil po klidném rodinném životě. A jeho sen se mu splnil, když si vzal za manželku půvabnou Američanku Lori Zwicklbauer. Poznal ji a oženil se s ní právě v onom zlomovém roce 1967, kdy poprvé natáčel společně s Budem Spencerem. Lori byla totiž členkou filmového štábu.

Hillovi žili spolu v Římě a v roce 1969 se jim tu narodil syn Jesse. Když se pak v roce 1973 rozhodli adoptovat Rosse, malého chlapce z bavorského dětského domova, zdálo se, že jejich rodinná pohoda bude dokonalá. Malý Ross si dokonce jako desetiletý zahrál po boku svého táty ve filmu Don Camillo a vše nasvědčovalo tomu, že ho díky svému talentu bude následovat.

Rodinná tragédie

Všechno ale změnil 15. leden 1990. Po víkendu stráveném s rodinou se Ross vracel autem s kamarádem Kevinem Lehmannem na vysokou školu. Na zledovatělé vozovce v americkém Massachusetts však dostalo jeho auto smyk a narazilo do stromu. Ross zemřel na místě, jeho kamarád Kevin po převozu do nemocnice. Oběma chlapcům bylo v té době šestnáct let. Tragická událost Rossova otce velmi zasáhla, že na nějakou dobu přestal natáčet. Se ztrátou syna se Hill po celý svůj další život zcela nevyrovnal.

V roce 2010 mu ji souhra náhod připomněla znovu. Tehdy jednasedmdesátiletý herec zjistil po nákupech na obchodní třídě Via Condotti v Římě, že ho okradl kapesní zloděj. Zmizela mu peněženka, ve které nosil i dopisy a fotografie mrtvého syna. Zdrcený Hill se tedy rozhodl poprosit pachatele o vrácení věcí prostřednictvím tisku i televize. „O peníze mi nejde. Ale prosím, vraťte mi vzpomínky na mého syna,“ žádal v médiích. Zloděje tehdy obměkčil a část věcí získal zpět.

Šťastný podzim života

Dnes žije Terence Hill se svojí manželkou Lori střídavě v italské Umbrii a americkém Massachusetts. Kromě své ženy a rodiny miluje knihy, klasickou hudbu a dobré jídlo – špagety s kečupem nebo cibulový steak. A samozřejmě jablka, jeho nejoblíbenější ovoce, které často konzumoval i před filmovými kamerami. Je stále umělecky aktivní a jako filmový producent prý stejně úspěšný jako onen herec s pomněnkovýma očima…

Napsal Lukáš Mucha

Zdroj: Michaela Remešová, Roman Schuster (Vinnetou žije!, 2012), ČSFD.cz, FDb.cz