PORODNÍ PŘÍBĚHY - Rodíme se jednou

Aperio – Společnost pro zdravé rodičovství připravilo unikátní knihu porodních příběhů. Ženy i muži vypovídají svůj jedinečný příběh o narození dítěte. Vyprávějí sami za sebe, vlastním jazykem, porod vidí vlastní perspektivou, a proto má jejich výpověď sílu mimořádného zážitku. Budete překvapeni, kolik se toho o přicházení na svět dozvíte.

Nedílnou součástí chystané knihy je slovníček pojmů spojených s těhotenstvím, porodem a raným rodičovstvím. Autoři podrobně zpracovaných hesel jsou zkušení psychologové a psycholožky, porodní asistentky, duly a laktační poradkyně. Odbornou část lektoruje vedoucí lékař přední pražské porodnice.

Kniha uvádí i potřebné informace pro těhotné a nastávající rodiče, jako je nabídka předporodních kurzů a cvičení či informace o právních nárocích v těhotenství a rodičovství.

Texty čtyřicítky příběhů doprovází černobílé fotografie autorů s rodinami od profesionálních fotografů.

Je v tom cosi pradávného, vyprávět o narození dítěte, cosi společného celému lidskému rodu. Takové vyprávění posiluje, otevírá pokoře a smiřuje se světem.

Ukázka z Knihy:

Na život a na smrt

S manželem jsme se brali skoro po sedmi letech známosti. Vybrali jsme si datum 17. 7., kdy slavím svůj svátek. Ten den jsem se stala paní Martinou Martiňákovou. A podle mého výpočtu se nám zřejmě podařilo o svatební noci zplodit naše děťátko. Moje těhotenství probíhalo překrásně. Zpočátku na mě sice padaly malinko chmury, ale pak jsem začala navštěvovat centrum, kam jsem chodila hlavně na břišní tance pro ženy s miminky v bříšku, a všechny smutky se rozplynuly. Protože jsem porodní asistentka, od začátku těhotenství jsem si lámala hlavu nad tím, kde a jak porodím. Pracovala jsem sice ve velké a vyhlášené porodnici, ale moje představy o porodu byly jiné. Jako studentka jsem při praxi poznala porodnici, kde se mi moc líbilo. Pak tam dokonce otevřeli Centrum aktivního porodu, a tak jsem se rozhodla pro ně. Manžel sice váhal kvůli vzdálenosti, ale po skvělých předporodních kurzech a po návštěvě „mé“ porodnice byl i on rozhodnut mě tam dovézt. Trochu jsem se bála, že personál porodnice nebude ochoten splnit úplně všechna moje přání, hlavně pokud jde o ošetření miminka, ale byla jsem rozhodnuta si je vybojovat, což nakonec nebylo potřeba.

Ráno 9. dubna 2005 mě probudily slabé nebolestivé kontrakce, ale nebyla jsem si jistá, zda už je to začátek porodu, nebo zatím jen poslíčci. Ten den jsem měla jet do Prahy na kontrolu monitorem. Monitor ukázal, že už se porod opravdu blíží, ale ještě jsem necítila velké bolesti. Domů jsme se vrátili kolem třetí odpoledne, kontrakce začínaly být pravidelné a častější. Asi v pět hodin kontrakce sílily, na odjezd se mi však zdálo být brzy. Chvílemi jsem relaxovala ve vaně a mezi jednotlivými kontrakcemi udělala drobnější domácí práce. Okolo osmé večer už byly kontrakce po pěti minutách, takže jsme začali pomýšlet na odjezd. Než jsme se ale doopravdy vypravili, bylo deset hodin. Cesta uběhla v pohodě. Do porodnice jsme dorazili před půlnocí. Přivítali nás moc mile a vše probíhalo v klidu. Už při prvním vyšetření jsem byla otevřená na pět centimetrů, a tak jsem dostala klystýr, který jsem si přála. Po něm mi manželnapustil plnou vanu vody a pustil moji oblíbenou relaxační hudbu, kterou jsem si s sebou přivezla. Porodní asistentka nás nechala s manželem samotné a chodila mě kontrolovat jen tak často, aby nás nerušila. Nikdy bych nevěřila, že mohou být kontrakce i krásné. Vzpomněla jsem si na radu z předporodních kurzů, abych si při kontrakci představila, že jsem v rozbouřeném moři, a nesnažila se mu vzpírat, ale nechala se jím unášet. Protože jsem rodila v noci, při každé kontrakci mi naběhlo v představách krásné tmavé moře s obrovskými vlnami, na kterých jsem se vznášela a cítila se nádherně. Zdálo se mi, že kontrakce netrvají ani tak dlouho a že je dost času na odpočinek, než přijde další. Skoro celou dobu jsem strávila ve vaně anebo jsem se opírala o vak. Měli jsme sice s manželem nacvičenou spoustu úlevových poloh a on byl ochoten mi pomáhat, ale já jsem potřebovala být jen sama se svými kontrakcemi. Tak mi alespoň podával pití, ručník a vše, co bylo potřeba. Až mi ho bylo líto, že se nemůže více zapojit a užít si to se mnou, ale asi to tak mělo být, protože jeho energie byla potřebná mnohem více po porodu. Jsem spíše realista. Bála jsem se, že nebudu během porodu schopná relaxovat a že budu o všem příliš přemýšlet. Nedokázala jsem si představit, že bych mohla před manželem tančit břišní tanec nebo si zpívat, aleběhem porodu to najednou šlo samo. Ve sprše jsem si broukala oblíbenou písničku, a když jsem byla mimo vodu, tančila jsem břišní tanec na uvolnění. Kolem 5.00 jsem byla téměř otevřená a chyběl už jen kousíček, ale ten ne a ne se otevřít. Trvalo skoro tři hodiny, než jsem mohla začít tlačit. Dokonce jsem se nakonec rozhodla i pro protržení vaku blan, které jsem původně nechtěla. Při tlačení už jsem byla hodně unavená, moc mi to nešlo. Původně jsme si s manželem plánovali, že budu rodit ve dřepu, ale během porodu jsme došli k závěru, že bude lepší vak. Nakonec jsem ho na doporučení porodní asistentky vyměnila za porodní stoličku.

Ke konci porodu už nebyly srdeční ozvy miminka úplně v pořádku, tak jsem se domluvila s porodní asistentkou na nástřihu, kterému jsem se chtěla původně vyhnout. Po hodince úporného snažení (cítila jsem, jak i manžel, o kterého jsem se opírala, silně tlačí), ze mě vyklouzl náš zázrak. Malá byla úplně v pořádku. Dětská doktorka mi ji nechala na břiše a vyšetřila ji u mě. Pak mi miminko pomohla sestřička osušit a my se kochali tou nejkrásnější a nejmilejší dceruškou. Čekala jsem otevřená kukadla a pozorující výraz, jak jsem měla načteno, ale malá spíše spala.

Porodní asistentka zatím čekala na placentu, ale té se nechtělo ven. Už jsem také víc krvácela z nástřihu. Malou odnesl manžel k vyšetření a já se přesunula na gynekologické křeslo vedle v místnosti. Placenta stále nevycházela.

Asistentka mi začala zašívat porodní poranění, abych nekrvácela. Byli přivoláni lékaři, ale ani jim se s placentou nedařilo. Nakonec se lékaři shodli na tom, že bude nutné provést manuální vybavení placenty v krátké narkóze.

Mezitím už mi manžel donesl malou zabalenou v peřince. Příliš jsme se neužily, protože jsem musela na klasický porodní sál, kde měl být výkon proveden. Manžel se posadil na křesílko vedle a čekal s malou, až se máma po operaci probere. Když mě začali připravovat na narkózu, dívala jsem se na ně a nevím proč, měla jsem pocit, že umřu, ale věděla jsem, že klidně můžu, že je malá v bezpečí a že má toho nejlepšího tátu na světě. Ještě teď mi z té vzpomínky běhá mráz po zádech, a když ji někomu vyprávím, vždy mi tečou slzy. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ležím někde, kde to neznám. Cítila jsem krutou bolest v podbřišku, a když jsem si tam sáhla, nahmatala jsem obvaz, což u manuálního vybavení není obvyklé. Paní doktorka mi sdělila, žejsem měla placentu vrostlou do dělohy a museli mi ji prý odstranit i s dělohou. Navíc jsem ztratila zhruba čtyři litry krve, a tak mám prý být ráda, že jsem naživu. Byl to velký šok, ale v tu chvíli jsem spíše myslela na malou a manžela. Sestřičky ho za chvilku přivedly a on po jejich svolení přinesl i malou. Během dne mi ji pak přinesl ještě několikrát, ale ona vždy spinkala, tak ji ani nešlo přiložit k prsu. Dětská sestřička manžela naučila přebalovat, koupat. Moje představy o tom, jak ho budu muset do těchto prací rychle zaškolit, se zcela obrátily – on učil mě.

Večer nám nabídli, že malá s manželem mohou být u mne i v noci, což jsme s nadšením přijali. Byla to nezapomenutelná noc. Manžel přebaloval a já mu asistovala. Malou mi pomáhal přikládat k prsu jako zkušená sestra. Po tom, co se stalo, jsem měla překvapivě hodně energie. Nejspíš to způsobilo pět transfuzí, které jsem ten den dostala.

Později jsme dostali nový pokojík, kde jsme mohli zůstat spolu. Všichni se k nám chovali neuvěřitelně hezky a sepsáním tohoto příběhu bych chtěla těm, kteří nám pomáhali, poděkovat. Hlavně děkuji porodní asistentce, s níž jsem si prožila krásný porod, i těm, které mě podpořily v té těžší části. Děkuji paní doktorce, která ošetřila moji holčičku u mě na mém těle, i dětské sestřičce, která zaučila mého manžela v péči o malou. Děkuji těm, kteří mi zachránili život, i všem, co zařídili, že jsme spolu mohli být všichni pohromadě už první noc a pak všechny další. Jsem moc šťastná, že jsem se rozhodla pro porod v malé porodnici.

Nesetkala jsem se tam s nikým, kdo by neměl velké srdce, a to je myslím stejně důležité jako odborné znalosti. Největší dík ovšem patří mému manželovi, který mi moc pomohl nejen během porodu, ale hlavně po něm. Moc ho miluji a doufám, že nás nic a nikdy nerozdělí. Při vzpomínce na porod mi stále ještě téměř vždy tečou slzy dojetí, štěstí i smutku, a tak jednu z nich použiji místo tečky za poslední větou tohoto příběhu.

Martina Martiňáková, DiS. (27)

Jsem porodní asistentka, laktační poradkyně, břišní tanečnice a také trochu švadlenka. Moje těhotenství mě přimělo více se zajímat o přirozené těhotenství a porod. Nyní na mateřské dovolené pracuji v mateřském centru Milovice, kde pořádám setkávání těhotných a maminek s nejmenšími miminky. Zároveň organizuji tanečky s miminky v náručí a cvičení pro miminka. Navíc břišním tanečnicím šiji kostýmy a sama tancuji. Doma mám jednu velmi živou dcerušku Haničku a úžasného manžela Ondru.