Balada o jedné duši

Svou cestu hledala, dušička modravá..

Dobře se dívala, dětinsky zvědavá

a brzy zjistila, že není věc stálá...

A i když se blížila, přilnout se bála.

A cena poznání – krev rudá zbyla

na cestě místo stop všude, kde byla.

Chtěla jen za světlem, dušička čistá..

Míjela cedule: "Nemáme místa."

"Pro čisté nemáme místa"

Bloudila stovky let až nebyla čistá

Hned změnili cedule:

"Pro špínu nemáme místa."

Když smutek ji požíral, řekla, že nechce

potom co zkusila, vzdát se tak lehce...

Když ji pak míjela dušička jiná,

řekla, že přepíše verš od Hrubína

o strunách bez šance střetnout se v dráze...

I kdyby hrozilo, že zaplatí draze.

Mírně se usmály z nebeské výše

hvězdy té dušičce i její pýše.

Dobře však věděly, že hrdost či pýcha

jsou jedním z důvodů, že dosud dýchá.

Dobře též věděly, že i naděj´ je nutná

k přežití na zemi, když trpce chutná...

Souhlasně přikývly zlatými hlavami -

dobré je věřit, že lepší je před námi.