S manželem máme letitý vztah. Už jednou jsme měli velkou krizi, kterou jsme nakonec sice ustáli, ale historie se zase opakuje. A opět kvůli tomu samému problému. Jde o manželovo chování. Tehdy se ke mně z ničeho nic začal chovat, jako bych byla úplně cizí. Urážel mě, trefoval se do mě a poukazoval na každou chybu, kterou jsem udělala. Zesměšňoval mě ve společnosti a spolu se svou matkou se smáli na můj účet.

 

Zašlo to tehdy tak daleko, že jsem opravdu zvažovala rozvod. Nakonec se tehdy manžel vzpamatoval a přiznal nevěru. Já jsem mu však odpustila, otěhotněla jsem a život pokračoval normálně dál. Dnes máme desetiletou dceru a můj manžel se zase začal ze dne na den chovat stejně. Dcera však jeho chování přebírá, chová se ke mně otřesně a přestala mě, po vzoru svého otce, úplně respektovat.

ilustrační foto / Freepik

S manželem jsem se snažila narovinu mluvit o tom, že se ke mně už zase chová přesně tak, jako tehdy, když měl milenku. Tvrdí, že tohle už má za sebou a nikoho nemá. Možná jsem naivní, ale já mu to věřím. Když řekne, že nikoho nemá, věřím mu to. Snažila jsem se tedy přijít na to, co za jeho změnou chování stojí, ale on však vidí vše stejně. Možná za tím opravdu je krize středního věku, jako to muži občas mívají, ale to ještě neznamená, že si ke mně může dovolit to, co si dovoluje. Kdykoliv potřebuju například někam odvézt, oboří se na mě s tím, že mám nohy a abych neotravovala. Když uvařím, bezostyšně u oběda utrousí, že je to hnus a já že jsem k ničemu. Když navrhnu společný večer v kině, vysměje se mi s tím, že mám hloupé nápady a tupý vkus. Snažím se muže usměrňovat a hodně s ním mluvit, ale zatím nic nepomáhá. Nejhorší však je, že ho kopíruje naše dcera. Spiklenecky oba brojí proti mně a téměř každou větou se mě snaží vytočit, a urazit. Totéž se děje, když přijde moje tchyně. To už jsou na mě tři. Smějí se mi, ponižují mě a dcera se mnou téměř přestala komunikovat. Ještě čtvrt roku zpátky jsme spolu měly ten nejúžasnější vztah na světě. Teď jen protáčí oči v sloup a všechno dělá jen s tátou. Mě už několikrát poslala do háje s tím, že jsem stará otrava.

Všechno mě to moc mrzí, ale jsem hodně bázlivá povaha. Nikdy jsem neuměla třísknout do stolu a rázně zakročit. Vlastní rodiče už nemám, a moje nejlepší kamarádka bydlí sto kilometrů ode mě. S kolegyněmi v práci si moc nerozumím, a stejně mám pocit, že by se mi vysmály.

Vlaďka, 43 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.