Svět mohou zachránit jen ženy… tak se jmenuje jedno mé zamyšlení, naznačující, že všude tam, kde se do politiky zapojily ženy, a kde nakonec ženy vedly vlády nebo státy, jsou dnes daleko před námi. Psal jsem i o tom, že muž prokazatelně neumí přiznat, že udělal chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí. Není toho (evolučně) schopen. Neumí se dohodnout. Musí bojovat a vítězit, operovat, jednat, a to vše hned, protože tak je evolucí naprogramován. Je to ale právě žena (s propojenějšími mozkovými hemisférami a tisíciletým tréninkem umění jednat a domluvit se), která myslí ne na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost komunity. Žena navíc umí to, čeho muž není fyzicky schopen: mluvit a zároveň naslouchat.

Dnes nabídnu další „důkaz“, že když se do něčeho dá žena, koná obvykle správným směrem, vytrvale a dobře.

Demografické trendy varují již delší dobu: Evropané (a státy s nejvyšší životní úrovní) vymírají. Rodí se mnohem méně dětí, než by bylo potřeba. Jedině ve Francii populace od roku 1996 stoupá. Ukázalo se, že právě na počátku 90. let, za funkčního období tehdejší ministryně pro rodinu Segolene Royalové, byla nastartována státní podpora rodinám (možnost sladění profesního života s životem rodinným, všeobecně dostupná denní péče o děti, velkorysá mateřská dovolená aj.), která se teď začala vyplácat: porodnost ve Francii již několik let stoupá. Francouzům (a Evropanům) teď nezbývá než přát, aby se Segolene Royalová stala jejich prezidentkou.

Před časem jsem ve fejetonu Kouzlo žen ocitoval podobný případ týkající se ženské „ruky“ v politice sousedního státu: „Nejnápadnější změna, kterou Angela Merkelová v porovnání se Schröederem do německé politiky zavedla, je úplně nový styl. Nepolarizuje, nýbrž smiřuje. Nesnaží se v každé debatě, za každou cenu, dominovat, ale čeká, co řeknou ostatní. Zatímco Schröeder své odpůrce často umlčel svým ne příliš demokratickým „Basta“, Merkelová se ptá a poslouchá. Časy, kdy každou schůzi vlády ovládali alfa samci, jsou pryč, řeklo Süddeutche Zeitung několik členů stávajícího i Schröederova kabinetu.“ (Respekt 21/2006)

Jsem si jist, že právě tohle „ženské“ vládnutí u našich sousedů je první krok správným směrem.

Už se ale i u nás snad začíná blýskat na časy. Svědčí o tom nejen podtitulek článku v Respektu (6/07) rozebírajícího nedávné zamyšlení týdeníku The Economist, který označil „ženskou sílu“ za hnací motor světové ekonomiky: Úspěch v globální soutěži není možný bez žen. Článek Heleen Meesové, ekonomky a právničky, žijící v New Yorku Jak překonat propast totiž přináší konkrétnější formulace. Např. že „nestačí, aby ženy houfně vstupovaly na trh práce, protože chceme-li plně využít ženského talentu, musí ženy ve větší míře zastávat také vrcholové pozice, a to jak ve veřejném, tak soukromém prostoru…Výzkumy ukazují, že firmy s větším podílem žen ve vyšším managementu jsou ziskovější než ty, v jejichž čele je žen málo.“

Co takhle přečíst si předchozí větu ještě jednou a slovo „firma“ zaměnit za slovo „stát“ a zamyslet se nad situací v Česku? Nebyl by příklad Norska, Finska, Nového Zélandu a dalších následováníhodným vykročením správným směrem?

I fejeton Evy Hauserové Pražský hrad, to je místo pro ženu (MF Dnes 6. 2. 2007) přináší podobné hypotézy, i když mezi řádky naznačuje, že schopnost přežít v prozatím ryze maskulinním prostředí našich ministerstev a stran a vlád zvládá jen poněkud razantnější typ žen, a ty ryze ženské v ní nevydrží. Ale co není, může být…

Rád bych, aby i k uším odpovědných politiků (a nemusí to být jen futurologové) také dolehl názor biologa a esejisty Stanislava Komárka, který tvrdí, že „rodina dobře funguje, jen je-li početná a mnohogenerační.“ A prorocky dodává: „Někdy mám dojem, že budoucnost, nestane-li se něco mimořádného, vyústí v rodinu matrilineární“.“

Naznačuji: stačilo by se poohlédnout, uvědomit si, od kdy a jak se měnila a změnila situace v těch státech, kde začaly rozhodovat ženy (viz zmíněný příklad rodinné politiky ve Francii), a vykročit správným směrem.

(Zdroj: http://marek.blog.respekt.cz)