Ve svých necelých dvaceti letech jsem si udělala řidičák. Do třiceti jsem v pohodě jezdila. Řízení jsem měla ráda a bavilo mě. Ráda jsem byla paní svého vozu. Všechen ten komfort a pohodlné přemisťování bylo něco, bez čeho jsem si svůj život dovedla jen těžko představit. Řídila jsem úplně běžně v těhotenství, a následně bez obav i s dcerkou. Nikdy jsem se nebála jenom proto, že mám najednou miminko v autě. Řízení bylo mým koníčkem, dá se říct. Měla jsem ho v malíku. Pak jsem ale měla ošklivou nehodu, kterou jsem však nezavinila a už jsem za volant nesedla.

Strach trvá dodnes. Mě osobně to nijak neomezuje, naučila jsem se využívat jiné možnosti, ale velký problém s mým strachem má můj manžel. Poslední dobou na mě obzvláště nepříjemně tlačí a snaží se můj strach zlomit řvaním. Jenže tudy cesta nevede.

ilustrační foto / Pixabay

Těsně po té nehodě mě připravoval na to, že jestli nesednu do auta co nejdřív, už do něj nesednu nikdy. Věřila jsem mu to, pochopitelně. Ale strach byl prostě větší. Nějakou chvíli mě nechával být, ale stejně si většinou nějakou tu připomínku neodpustil. Můj manžel také řídí rád a do autobusu by ho v životě nikdo nedostal, takže být rodinným řidičem ho nijak neobtěžovalo a neobtěžuje. To několikrát sám potvrdil. Ale já mu ležím v žaludku. Pořád, dennodenně omílá, že je to strašná škoda, když jsem v sobě již nenašla odvahu sednout za volant. Prý mi to bude v životě chybět a prý jsem zahodila kus vlastní svobody. To všechno je dost možné, ne-li jisté, jenže já se opravdu bojím. Ne klasickým strachem, ale jsou to přímo úzkosti, panické ataky. Po pár pokusech o řízení se všechno jen zhoršilo. Obzvláště když manžel vedle mě křičí a naštve ho každá chybka. Křičí už jen kvůli tomu, jak moc se bojím. Začnu se třást, až mi drkotají zuby, zmatkuju, absolutně nevím, co za volantem dělat, vůbec nejsem s autem synchronní a běží mi před očima katastrofální scénáře. Hlavně o tom, jak s touhle paralyzací mohu zranit další účastníky provozu, ne jen sebe.

Já sama dobře vím, že bych mohla jít k psychologovi, nebo psychiatrovi, který by můj strach odblokoval. Podstoupit terapii, zkusit hypnózu, cokoliv. Nebo si dokoupit pár hodin v autoškole. Třeba se i zkusit rozjezdit po boku kamarádky řidičky, když mi manžel nevyhovuje. Všechny možnosti jsou mi známy, ale můj muž prostě nechápe, že já jezdit nechci. Nedokáže to respektovat a nechat mě na pokoji. Neustále se do mě strefuje a tak trochu i zesměšňuje. Taková pitomost, a přitom tolik nepříjemností, kvůli ní. Manželé jsme už tolik let, a nikdy takový nebyl. Byl, a je to nejchápavější muž na světě, ale tohle pochopit neumí.

Mirka, 36 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.