První dva syny jsme měli v době, kdy maminky, nebo rodiče obecně, neměli tolik informací. Pleny byly jedny a to ještě látkové, byl jeden druh umělého mléka, kočárky vesměs všechny stejné a nějak jsme se řídili intuicí a selským rozumem. Synové měli od miminek řád ohleduplný k jejich potřebám a všechno bylo v pořádku. Chodili ve stejný čas spát, když byli větší, jedli s námi u stolu oběd kolem té dvanácté hodiny, plus mínus se denně koupali ve stejnou dobu, večeře a pak odchod do postýlek. Synové šli brzo po sobě a všechno se s nimi moc hezky zvládalo. Byli usměvaví, spokojení a veselí. Rád na tu dobu vzpomínám. S dceruškou, která přišla o mnoho let později, je to teď úplně jiné a já se nestačím divit. Je to vzteklý křikloun, protože se, alespoň podle mě, motá ode zdi ke zdi a sama neví, co si s tou svobodou počít.

Dcerka byla neplánované dítě. Moje žena sice není v mých letech, ale i tak ji měla dost pozdě. Když se potvrdilo těhotenství, o potratu nebyla řeč. Rozhodli jsme se dítě mít, milovat ho a nějak to všechno zvládnout. Pak se ten uzlík narodil a moje žena zahodila veškeré znalosti, které už jako dvojnásobná skvělá a do posledního písmene báječná matka, měla. Dcerku si prý chce užít a tentokrát na to zkouší jít jinak. Ale proč měnit to, co u obou synů fungovalo? To opravdu nechápu a nechci domýšlet, kam tohle spěje.

ilustrační foto / Freepik

Dcerka má dva roky a je absolutně bez režimu. Chodí spát, kdy chce, jí kdy chce a co chce, dělá jen, co chce a to co nechce, dělat nemusí. Skoro o půlnoci nám tak ještě běhá po bytě, zásadně s námi neobědvá, protože prý nemá hlad, ven se vypravujeme dvě hodiny, protože malá si prý sama ze skříně vybere, co si chce obléknout. Nesnídá, neobědvá, nevečeří, protože je prý nesmysl omezovat dítě na pevnou dobu. Jí, až má hlad. A tak dále. Tento nerežim se týká úplně všeho, co si jen u dětí dovedete představit. Malá sice prospívá, krásně mluví, je šikovná a bystrá, dobře roste a je zdravá, ale je nezvladatelná a vše se jí podřizuje. Můj vyšší věk určitě hraje roli, protože takový divoký mrňous mě zmáhá víc, než když mi bylo třicet, ale ani tehdy bych výchovu bez mantinelů prostě nevolil. Synové jsou toho jasným důkazem. Moje žena s dcerkou neuvěřitelně omládla a mateřství jí sluší, ale vidím, že i ji ta neposlušnost dcerky zmáhá. Mluvit se s ní o tom však nedá. Vždy tvrdí, že doba se změnila a už dávno je vědecky dokázáno, že děti vědí nejlépe, co je pro ně dobré. Já jsem však ten morous, který nedbá vědeckých studií a stále trčí v době, kdy o tom, co je pro dítě dobré, rozhodovali rodiče.

Miloš, 55 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.