Když ode mě odešel můj manžel, děti byly ještě malé. Tehdy paradoxně odešel proto, že mu nevyhovoval rodinný život. O děti se nestaral vůbec, mě postupem času psychicky i fyzicky týral a čím dál tím častěji se vracíval domů opilý. Trvalo mi dlouho, než jsem sebrala odvahu a odešla od něj. Děti jsem vedle takového člověka nechtěla dál vychovávat. Nechtěla jsem, aby měly před očima právě takovýto vzor.

Začátky byly těžké. Když žena středního věku zůstane sama s malými dětmi, je to celkem fuška. Hodně mi tehdy pomohli moji rodiče a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná. Bez nich bych to tehdy asi vůbec nezvládla. Dnes už jsou děti větší, ale ne zase tolik, aby byly zcela samostatné. Klukům je deset a šest. Dlouhé roky jsem neměla žádný vztah. Mužům jsem se vyhýbala a byla jsem ze svého prvního manželství tak zklamaná, že jsem na ně zanevřela. Nevěřila jsem jim a nechtěla jsem s nimi mít nic společného. Troufám si říci, že jsem atraktivní žena a o nápadníky nikdy nebyla nouze. Ani tak jsem ale pro vztahy nebyla nijak zapálená. Nechtěla jsem znovu ublížit ani sobě, ani klukům. Až do určité chvíle.

ilustrační foto / Freepik

Před rokem a půl se v mém životě objevil fantastický muž. Když jsme se oťukali a začali spolu regulérně chodit, představila jsem ho chlapcům. Ti se do něj okamžitě zamilovali tak stejně, jako já. Poměrně dlouho jsme se jen scházeli, ale pak na mě začal přítel naléhat, že by s námi chtěl žít. Nebudu lhát. Já jsem si to také přála. Moc jsem ho chtěla mít u sebe. Líbilo se mi, jak skvěle si s kluky rozumí a jak se k sobě vzájemně chovají. Konečně před očima měli i správný mužský vzor, který jim neukazuje alkohol, bití, křik a nedodržování slibů. Jenže něco jiného je randit a něco jiného žít spolu. Když jsem chlapcům navrhla, že by s námi mohl můj partner bydlet, byli nadšení. Kluci si představovali, jak z nás bude rodina. I já jsem to tak brala a byla jsem přesvědčená po všech těch debatách o tom, že i můj partner to cítí stejně. Prvotní radost ale netrvala dlouho. Přišlo poměrně rychlé vystřízlivění.

Problém je v tom, že můj partner ještě není zkušený, když jde o rodinný život. Je to spíše bohém a rád si užívá života. S chlapci mu to jde pořád dobře, na to nemám jedinou výtku. Nerozumí ale tomu, že když máte děti, musíte se jim věnovat, pokud tedy chcete, aby z nich něco pořádného bylo. To můj partner nechápe a na moje děti žárlí. Nechce pochopit, že děti jsou na prvním místě. On byl zvyklý celý život fungovat jen sám pro sebe a takhle by chtěl pokračovat i nadále. Často mi tak poslední dobou vyčítá, že se věnuji dětem a ne jemu. Prská, když s ním nemám čas jít na kávu. Je uražený a naštvaný, když jsem na intimní chvíle příliš unavená. Má hned kyselý obličej, když odmítnu jít s ním na sklenku. Partner nechápe, že děti večer opravdu nechci nechávat doma samotné. Snažím se mu to vysvětlit v klidu, ale zatím jsem ve svých pokusech neúspěšná.

Jsem si jistá, že někde uvnitř v něm ten rodinný život je, ale pravděpodobně na něj ještě není připravený a neumí v něm chodit. Záleží mi na něm, je to naprosto úžasný a férový muž. Moc ráda bych v něm pochopení a chuť pro rodinný život probudila, ale zatím mi to moc dobře nejde. Bojím se rozchodu a toho, že s kluky zůstanu sama. Už zase.

Markéta, 40 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.