Když jsme se s manželem ocitli v tíživé finanční situaci, museli jsme opustit náš pražský byt. Peníze, které z prodeje plynuly, spolykala exekuce, do které se můj manžel nešťastnou náhodou dostal. Rodiče manžela nám tak tehdy nabídli pomocnou ruku. Ocitli jsme se tedy v jednom domě s manželovými rodiči. Navíc v takovém domě, který je velice atypický. Má pouze jedno patro, ale je obrovský a tvarem připomíná podkovu. To se mi na domu vždy ohromně líbilo a za jejich velkorysou pomoc jsem byla velmi vděčná. Dnes už mám samozřejmě úplně jiný názor.

Dům je prostorný a má krásnou zahradu, což se zdálo být ideální. Ovšem sdílení domácnosti s další generací s sebou zanedlouho přineslo i komplikace. Brzy jsem zjistila, že mít soukromí nebude tak snadné, jak jsem si představovala. A trvá to dodnes, byť už tam bydlíme třetím rokem. Nic se nezměnilo.

ilustrační foto / Freepik

Ranní rituály nabraly úplně nový směr, když se tchýně rozhodla, že nám bude každé ráno připravovat snídani. Dbala na to, abychom jedli společně. Občas se to časově dalo, jindy to nevyšlo. Jednou kvůli práci, později třeba kvůli dětem, které chtěly jíst jindy než v uvedený čas. Vše by dokonce bylo i v pořádku, kdyby však snídaně nezahrnovala i detailní rozbor našich denních plánů a nevyžádané rady. Tchán zase tráví hodiny v garáži, kde neustále něco opravuje a vylepšuje. Jeho kutilské projekty často končí neplánovanými výpadky elektřiny nebo vodními haváriemi. Všechny tyto trable se nám postupně staly každodenním chlebem a po čase se tomu už neusmíváte. Začnete být na takové situace alergičtí a na okolí pochopitelně nepříjemní.

Otázka společného bydlení byla na stole dlouho. Od začátku našeho vztahu se tohle téma vlastně vždy nějak propisovalo do různých debat. Když jsme se tak ještě před dětmi s manželem rozhodli, že bychom si rádi vybudovali více soukromí, pokud bychom tam snad jednou museli bydlet, diskuse s jeho rodiči na toto téma vůbec neprobíhala hladce. Tchýně a tchán nám jasně dali najevo, že dům je rodinný a že tady budeme všichni spolu. „My jsme tady doma, vy jste ti, kdo se přistěhují,“ prohlásila tchýně tehdy rozhodně. Manžel ani nemukl. Přitom kdykoliv nejsou rodiče na dohled, kasá se, jak už jim něco řekne. Kdykoliv se ale máme setkat problému tváří v tvář, nikdy k žádnému pevnému postoji a argumentaci zkrátka nedojde. Ani po všech těch letech ne.

Kromě ranních rituálů jsou zkouškou trpělivosti i večerní chvíle. Skoro každý večer, když jsme se s manželem pokusili o trochu soukromí a klidu, se znenadání objevila tchýně s nejnovějšími zprávami z televize nebo tchán s dotazem, jestli nepotřebujeme pomoct s něčím na zahradě. Neustálé vtrhávání do našeho soukromí nám bránilo v odpočinku, intimitě a užívání si společných chvil.

Po příchodu dětí situace samozřejmě gradovala ještě více. Navrhovala jsem proto znovu, že bychom mohli udělat nějaké stavební úpravy, abychom získali více soukromí. Tchán byl však proti jakýmkoliv změnám. Argumentoval tím, že dům takhle stojí už třicet let takhle a tak to i zůstane. A tak jsme se museli smířit s tím, že naše představy o ideálním bydlení se nikdy nenaplní, pokud tam zůstaneme.

Dalším problémem je výchova našich dětí. Tchýně se neustále snaží zasahovat do toho, jak je vychováváme, a dává nám "cenné" rady, které jsou často v rozporu s našimi představami. Například když jsme se shodli, že povedeme děti v souvislosti s jídlem zdravě, začala jim sladkosti podstrkávat tajně. Milionkrát jsem ji prosila, aby to nedělala. Ale je to jako hrách na stěnu házet.

Na jednu stranu máme skvělou příležitost, jak být blízko rodině a dostat se finančně trochu jinam, na druhou stranu bychom ale rádi měli více soukromí. Přestože jsou některé dny náročné hodně, snažím se vnímat i pozitivní stránky. Děti si užívají společnosti prarodičů a my s manželem máme občas čas jen pro sebe, když babička s dědečkem pohlídají. Snažíme se najít radost v malých věcech a užívat si každodenní momenty. Vím, že život je o kompromisech a rodina je důležitější než dokonalé bydlení, ale někdy jsem na konci svých sil a marně přemýšlím nad tím, proč starší generace nemůže respektovat to, co ta mladší řekne.

Vendula, 35 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.