Když jsem se seznámila se svým partnerem, byla jsem ráda, že je někdo na stejné vlně jako já. Oba už máme odrostlé děti, finanční problémy nemá ani jeden z nás, bydlet spolu nechceme a vše nám pěkně vyhovuje tak, jak to je. Jsme spolu jen tehdy, když chceme, jezdíme po výletech, chodíme za kulturou nebo jedeme na společnou dovolenou. Občas přespím já u něj, občas on u mě. Všechno se zdá být fajn, ale je tu jedna věc, která mě dost rozčiluje. A sice přístup k placení různých společných věcí a aktivit.

Když jsme spolu začínali, vyložili jsme si rovnou karty na stůl. Oba jsme se seznámili s celkovou situací a postojem k životu toho druhého. Zdálo se, že jsme na tom stejně. Já mám své finance a opravdu nepotřebuji, aby za mě kdokoliv cokoliv kdekoliv platil, ale občas by se mi toto mužné gesto líbilo. Jenže můj přítel za celé dva roky, co jsme spolu, nezaplatil nikdy nikde ani korunu. Platím si všechno sama. A tím všechno myslím skutečně všechno. Když uvedu pár příkladů, tak jde o lístky na koncert, lístky do divadla, letenky na dovolenou, půlku ceny za hotel, půlku ceny za večeře, půlku částky za benzín, když někam jedeme, půlku útraty, když si vyrazíme posedět jen tak na pivo. Nejvíce jsem si toto uvědomila asi ve chvíli, kdy jsme navštívili jednu venkovní výstavu, a partner si šel pro víno. Když se vrátil bez skleničky pro mě, ptala jsem se překvapeně, kde mám pití já. Suše mi na to odvětil, že jsem jednak neříkala, že něco chci, ale hlavně jsem mu přeci nedala peníze, aby mi něco koupil.

ilustrační foto / Freepik

Vím dobře, že partner žádnou finanční nouzí rovněž netrpí, ale jde mi o princip. Chápu, že jsme si na začátku zavedli nějaká pravidla, ale takové vypočítávání a přerozdělování každé koruny mi přijde za hranou. Když se o tom čas od času bavíme, necitlivě mi sdělí, že přeci nejsme manželé a jeho povinností není za mě cokoliv kdekoliv platit. Musím uznat, že v tomto má absolutní pravdu a nelze na to nic namítnout. Nerozumím však tomu jeho přemýšlení. Ve všech jiných ohledech je úžasný a s muži, které jsem ve svém životě potkávala před ním, se vůbec nedá srovnávat. Ale že mu úplně chybí jakákoliv potřeba potěšit ženu například kytkou nebo tím, že za ni zkrátka tu večeři zaplatí, to opravdu nechápu a asi nikdy jsem se s tím pořádně nesetkala.

Jelikož mám již ledasco za sebou, vím dobře, že z takových věcí se samozřejmě nestřílí a vztah kvůli tomu určitě nemusí hned končit. To bych ani nechtěla. Nicméně mi takové chování jde občas trochu na nervy a kdykoliv musím i při té nejdrobnější platbě lovit drobné, abych mu půlku zaplatila, připadám si trapně a hloupě.

Z komunikace nám vždy nakonec vyplyne, že partner v tomto žádnou změnu neplánuje. Nejen tak, že s ním v tomto směru asi nikdy nikam nepohnu, ale mám navíc dojem, že on je na tento svůj obhájený postoj ještě navíc patřičně hrdý. Nevím, co mě irituje víc. Zda fakt, že po mě vždy skutečně chce všechno do koruny zaplatit, když jedeme napůl nebo to, že mu v otázce placení za ženu chybí jakákoliv ochota a nápaditost.

Ilona, 49 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.