Jako matce, která se musela s níže zmíněným problémem potýkat u své jediné dcery, se mi příběh píše velmi těžce. Ale věřím, že je důležité o takových věcech mluvit a preventivně upozorňovat i ostatní rodiče. Moje dcera trpěla anorexií.

Zdá se, že z nejhoršího je venku, ale zdaleka ještě nejsme ani v půlce boje. Byla jsem na dceru sama už od jejího narození. Její otec vůbec nechtěl, aby se narodila, a nikdy jsme spolu nežili. Moje dcera dodnes nezatoužila jej ani poznat. Vždycky byla normální dítě. S jídlem nikdy neměla problém. Nebyla buclatá, ani příliš štíhlá. Úplně normální holka. V kolektivu byla vždycky oblíbená, měla spoustu kamarádů, nikdy nebyla nijak odstrčená. Ve škole jí šlo všechno skvěle a ani s učením se nikdy nemusela nějak extra trápit. Se mnou také nijak nestrádala. I když jsem na ni byla sama, hodně mi pomáhali moji rodiče. Neměli jsme nouzi. Měla jsem na ni i dost času, takže ani v tomto směru nebyla nějak zanedbaná. A přesto spadla do spárů anorexie.

foto / Pixabay

Začala hubnout celkem nenápadně. Kilo, dvě, pět. Tehdy jí to ještě slušelo a viděla jsem, že hubne, protože začala běhat a jedla skutečně pravidelně. Myslela jsem si, že v tom určitě hraje roli nějaký kluk. Ale já dodnes vlastně ten prvotní impuls neznám. Když vám totiž takto onemocní dítě, poslední co chce, je mluvit s vámi. Kila jí šla dolů víc a víc, ale já jsem nic nezaregistrovala. Až zpětně jsem viděla souvislosti. Až psycholožka mi pomohla sepnout. Dcera se např. doma oblékala tak, aby nic nebylo poznat. Vždycky měla pár vrstev navíc a na tom nebylo nic podezřelého, protože zimomřivá byla vždycky. Je pravda, že jsme spolu skoro přestaly  jíst. Vždycky si vzala jídlo do pokoje. Tam si ho schovala třeba do igelitky, strčila do batohu a až druhý den cestou do školy jídlo vyhodila. Totéž dělala se svačinama, s připravenou snídaní.

To, že chce jíst sama, jsem prostě přičítala pubertě, protože dceři je čerstvých patnáct. Když jsem ale čím dál častěji nacházela na vnitřní straně její podprsenky fleky od jídla, začala jsem mít divný pocit. Až teď, ve spolupráci se zmíněnou psycholožkou dcera sama přiznala, že takhle si jídlo schovávala do podprsenky v momentě, kdy jsem se třeba otočila k lince. Já jsem ji tedy viděla jíst a tak by mě nějaký problém na pozadí nenapadl. Lidé trpící touto nemocí jsou velmistři převleků i úkrytů. Její nemoc vyplynula na povrch až v momentě, kdy zkolabovala ve škole a musela do nemocnice. Až tam mi lékař o anorexii řekl. Léčba dcery jde pomalu a učí se znovu jíst jako malé dítě. Je to náročné. Musím nad ní dozorovat téměř neustále. Věřím, že vše dopadne dobře, ale svým příběhem jsem chtěla nastínit, že se to může stát i maminkám, které si myslí, že ony by si všimly. Věřte mi, že nevšimly.

Iva, 49 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.