Životní příběh autorky, vloni osmdesátileté Jaroslav Skleničkové, rozené Suchánkové, která přežila vyhlazení Lidic i následující roky v koncentračním táboře, není jen otřesným svědectvím krutých časů, ale také výzvou k dnešnímu zamyšlení.

Kniha Jaroslavy Skleničkové však není jen zprávou o tom, jak se jedna hrůzná historická událost promítla do konkrétního lidského osudu. Je také vyprávěním o lidské solidaritě i o tom, co znamená žít šťastný život navzdory historické tragice a všem nepřízním osudu.

Jaroslava Skleničková (rozená Suchánková, 1926) strávila dětství díky povolání svého otce šéfkuchaře střídavě v rodných Lidicích, Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové a Praze. Dne 10. června 1942 byl v rámci vyhlazení Lidic její otec zastřelen. Spolu s matkou a o tři roky starší sestrou byla deportována do koncentračního tábora Ravensbriick. Po osvobození v roce 1945 dokončila svoje vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze. V té době se seznámila se svým pozdějším manželem, za něhož se provdala v roce 1951. Ze zaměstnání odešla po pěti letech, aby se kromě svých dvou dětí mohla starat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry. Po smrti matky v roce 1971 nastoupila do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do důchodu se rozhodla přestěhovat zpátky do Lidic, kde také dosud s manželem žije.

Vydalo nakladatelství Prostor, 158 str., 195 Kč

http://www.kosmas.cz/knihy/132637/jako-chlapce-by-me-zastrelili-/ - 176 Kč

Ukázka

„Na kraji vesnice směrem na Makotřasy mě zadržel německý voják a nechtěl mě pustit dál. Přesvědčila jsem ho, že jdu do školy - ukázala jsem mu učení v tašce -, nakonec mě přece jen nechal být. Ve škole jsem byla neklidná, měla jsem obavy, co se děje doma. Po návratu jsem se dozvěděla, že Němci provedli důkladnou prohlídku každého domu v obci a zatkli rodinu Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob.

Pak se nedělo nic, já chodila dál do školy, až v úterý 9. června 1942 v devět hodin večer Němci obklíčili celou vesnici. Dovnitř pustili každého, ale z obce nikoho. Spala jsem, nic netušíc, až mě asi v půl čtvrté ráno vzbudila maminka, která držela v náručí moje oblečení a vybídla mě, abych se rychle oblékla, že prý musíme jít na dva dny do školy k výslechu. Oblékla jsem se a pak v kuchyni uviděla tři vojáky, z nichž jeden mluvil česky. Řekl rodičům, aby si s sebou vzali všechny peníze, spořitelní knížky a šperky. Říkala jsem si, jak jsou slušní, abychom si snad nemysleli, že nám chtějí něco ukrást. Maminka se ptala, co bude se zvířaty - měli jsme totiž jedno prase, několik slepic a kachen. Odpověděl, aby byla bez obav, o zvířata že se postarají."