Se svým manželem jsem se rozvedla, když našemu společnému dítěti byly dva roky. Jeho otec tehdy začal poměrně dost pít, opustil práci a stal se z něj typický povaleč. Já na mateřské, on bez příjmů a líný, jako veš. Vůbec na tu dobu nevzpomínám ráda. Dohodli jsme se tedy na rozvodu. Můj manžel se mu nijak nebránil a zdálo se, že jsme dokonce jeden z těch párů, jehož účastníci si lépe rozumí až po rozchodu.

Po rozvodu se manžel v životě nakonec moc pěkně vzpamatoval a chytil novou příležitost za pačesy. Začal pracovat, alimenty platil vždy řádně a včas, sehnal si malý byt a se synkem se pravidelně vídal. Vše bylo v pořádku, vše fungovalo. Náš syn měl s otcem jen ty nejlepší vztahy a rozvod tím pádem zvládnul také dobře. Já jsem si po čase našla přítele, který s námi ve společné domácnosti žije dodnes a díky bohu má i on s mým synem úžasný vztah. Malý se netají tím, že má dva táty a má je rád oba stejně. Dnes je synovi dvanáct let a pochopitelně tak chápe vše, co se kolem něj děje. Navíc přichází na scénu i malá puberta, čili to někdy bývá doma krušnější. Avšak nic, co bychom nezvládli. Teď, když se na něj ale jeho biologický otec vykašlal, s jeho psychikou to dosti zamávalo.

ilustrační foto / Freepik

Můj bývalý manžel si před třemi lety našel partnerku. To je naprosto v pořádku a nic proti tomu nelze namítat. Nikdo z nás nechce být sám a každý potřebujeme někoho, o koho je možné se opřít. V tom problém není. Problém je v tom, že od chvíle, kdy se bývalému muži a jeho partnerce narodilo miminko, nemá zájem se se synem vídat. Nikdy na něj nemá čas, nevolá mu, telefon mu nebere a vždy jej vytípne, zapomíná na jeho svátky i narozeniny, Vánoce vyškrtnul úplně a slíbené kolo náš syn od táty samozřejmě také nedostal. Malý se k němu snaží dostat všemožnými způsoby, ale jeho otec se zkrátka zcela ztratil z dohledu. Když jsem s ním naposled mluvila já, prosil mě, abych malému vysvětlila, že je to teď s miminkem náročné. To jsem ochotná pochopit a takto jsem to malému i vysvětlila. Tahle situace ale už za chvíli bude trvat skoro dva roky a to je pro našeho syna veliký nápor.

Tuto situaci nese stále velice těžce a jeho psychika se s tím neumí pořádně vyrovnat. V tomto ohledu nepomáhá ani můj současný partner. Ne že by snad nechtěl, to vůbec ne. Fungují spolu skvěle, ale otce, kterého ještě donedávna malý vídal, stoprocentně suplovat samozřejmě nedokáže. Synovi se velmi stýská a z ničeho nic se například rozbrečí. Bývá neklidný, většinu nocí z týdne má ošklivé sny a probouzí se promáčený potem. Zhoršil se mu drobně i prospěch, nestojí o kamarády, přestaly ho zajímat tratě a vlaky, nechce na výlety, nechce k babičce na vesnici, kde to vždy absolutně miloval. Bloumá jako tělo bez duše a stýská si, že mu chybí táta.

Ještě pořád se mě každý den ptá, jestli se s tátou může vidět, kdy táta přijde, jestli můžeme tátu navštívit, zda táta nevolal, jestli prý něco udělal, když už ho táta nechce vidět, atd. Takové otázky zabolí každou mámu. Nejhorší na tom je, že na manžela nic neplatí. Prosila jsem jeho partnerku, aby s ním třeba zkusila promluvit, ale tuto paní náš syn nikdy moc nezajímal, takže z ani z tohoto kroku nic nevzešlo. Změna, která nastala, mě neskutečně mrzí a nevím, jak synovi situaci ulehčit. Pravděpodobně to budeme muset prostě protrpět a počkat, až se s tím konečně smíří.

Eliška, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.