U mladých lidí a například puberťáků by mě to asi nepřekvapilo. Pracuji ve školství a dnes a denně vidím, jak všichni ustavičně do těch hloupých zařízení hledí. Pak ale přijdu domů a je to to samé v bledě modrém. Vše začalo asi před dvěma lety, když manžela vyhodili z práce. Chvíli byl doma a nedělal nic jiného, než že koukal do mobilu.
V době takového nic nedělání objevil kouzlo internetu a sociálních sítí. Absolutně propadl té rozmanitosti, kterou virtuální svět nabízí. Což je do jisté míry i pochopitelné, protože nikdy dřív na tyhle nesmysly neměl čas a připadal si jako Alenka v říši divů. Měl celý život těžkou práci, k tomu pomáhal kamarádům na stavbách, chodil s partou na pivo a jezdil na čundry. Dnes? Nic. Vrostl do křesla a jediné co ho zajímá, je telefon, telefon, telefon.
ilustrační foto / Pexels
Když mu to po právu vytýkám, ihned se pohádáme. Je to úplně stejné, jako když chcete dítěti sebrat hračku. Okamžitě začne být nepříjemný, až nepříčetný a ječí jako blázen. Zprvu mi to přišlo komické a utahovala jsem si z něj, ale dnes z toho už spíše jde hrůza. Já osobně nerozumím tomu, co lidé na těch telefonech mají. Já přiběhnu z práce, uklidím, uvařím, letím s holkama na kroužky, večer jdu cvičit a na telefon se dívám až večer, když si natahuji budík. Když přijde z práce manžel, skočí do tepláků a jede. Mobil, mobil, mobil. Hledí do něj, když je puštěná televize a dávají jeho oblíbený film, pomrkává po něm, když holky chtějí pomoct s úkoly, a když mu mobil zavibruje při večeři, nedokáže ani počkat, než dojíme. Když jsem se ho naposledy ptala, zda jeho komunikace opravdu nepočká, než dojíme, dokonale ztrapnil sám sebe. Vítězoslavně mi hlásil, že přece nejde o komunikaci, ale o upozornění na nové video někoho, koho na internetu sleduje.
Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to k smíchu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsme si sedli a povídali si tak, jako jsme to dělali vždycky. Zkrátka to nejde. Když na něj mluvím a žádám, aby mě teď chvíli pečlivě poslouchal, za chvíli má mobil stejně zase v ruce. Stalo se to tolikrát, až jsem prosby a snahu o komunikaci vzdala. Absolutně to manžela změnilo. Je to znát i v jeho názorech a postojích. Když se ho ptám, proč nejde s kamarády na pivo, snaží se mi namluvit, že si dává pauzu od alkoholu. Je mi ale jasné, v čem je zakopaný pes. Ví, že by musel vzhlédnout od mobilu a věnovat se společnosti. A to je něco, co vás závislost na telefonu během chvilky odnaučí. Je to úplně stejné jako s každou jinou závislostí, které ničí jak člověka samotného, tak jeho kvalitu života i vztahy.
Lucka, 48 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.