S mými rodiči jsem vždy měla nádherný vztah. Jsem jedináček a veškerou jejich pozornost jsem neustále měla jen pro sebe. Moje dětství bylo bezproblémové a považuju se za velice šťastné dítě, když se za tou dřívější dobou ohlédnu. Moji rodiče byli vždy nekonečně hodní lidé a jsou takoví i dnes, ale soužití v dospělém věku je úplně jiné než soužití rodičů a malého dítěte. Tento aspekt jsem nedomyslela a teď za svou hloupost platím svým manželstvím.

Naši kvůli financím museli opustit jejich dřívější byt. Jsou to už starší lidé a nedokázala jsem si představit, že je na stará kolena nechám pracně hledat nějaký malý podnájem, na který si budou muset nově zvykat. My s manželem vlastníme velký dům, který můj muž zdědil po svých příbuzných. A to je kámen úrazu, který mi ničí život, rodinné vztahy i manželství.

ilustrační foto / Freepik

Když se můj muž dověděl, že nechci nechat naše courat po podnájmech, souhlasil se mnou. Pomáhal mi hledat nějaká schůdná řešení. Navrhoval, abychom například naše odstěhovali z jejich města, které je k tomu našemu dost daleko a nastěhovali je do bytovky, kterou máme v podstatě přes cestu. To se mi zdálo jako dobrý nápad, ale pořád by to byl podnájem. To jsem nechtěla dopustit. Můj manžel byl nakonec tak dobrosrdečný, že na mé naléhání mým rodičům skutečně zařídil bydlení v našem domě. Naši tak teď bydlí v hezkém dvoupokojovém bytě, ze kterého se už nikdy nebudou muset stěhovat. Upřímně, právě toto mě však ale někdy děsí.

Jak už jsem řekla, naši jsou strašně hodní, ale tahle jejich vlastnost už nám jde ohromně na nervy. Moji rodiče s námi už bydlí dva roky a za tu dobu jsme se s mužem pohádali víckrát, než za celou dobu našeho osmiletého manželství. A to díkybohu zatím nemáme děti. Jde o to, že i když mámě, nebo tátovi jasně řeknu, že si nepřeju, aby k nám chodili, když nejsme doma, je to zbytečná prosba. Ještě nikdy ji nevyslyšeli. Máma mi tak po dobu mé nepřítomnosti klidně přijde v dobré víře uklidit, ale udělá mi doma absolutní chaos a já pak všechno dávám týden dohromady. Táta zase chce mému muži pomáhat se spravováním aut, ale nic o nich neví. Můj manžel se v oblasti aut pohybuje pracovně již dlouhá léta a tátova pomoc ho vždy jen vytočí. Můj otec je báječný, ale zároveň už i trochu zapomíná. Půjčí si od manžela nářadí, pak neví, kam ho dal, pak se vrátí jen půlka, atd.

Já vím, že naši nic z toho, co dělají, nedělají schválně a ve zlém, ale cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly. A to u našich platí dvojnásob. Máma chce vždycky pomoct, ale po svém. Ne tak, jak to chci u sebe doma já. Když ji prosím, aby nenosila jídlo, protože svému muži chci uvařit sama, stejně přinese plný hrnec. Manželovi to nechutná, ona je pak uražená a zklamaná a takhle je to pořád dokola.

Nechci naše nikam stěhovat, ale jestli to takhle půjde dál, naše manželství to neustojí. Už teď jsou nás kvůli rodičům hádky na denním pořádku a já neustále jen chodím a vysvětluju, že oni to myslí dobře, i když to štve i mě samotnou. A to už si ani ve snu nechci představit, jaké to bude, až budeme mít děti…

Iva, 35 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.