Dělám v práci s kolegyní, která je hodně společenská a přátelská. Když jsem odcházela na mateřskou, ještě tady nebyla. Když jsem se pak po mateřské do práce vracela, byla jsem překvapená, jak moc se kolektiv proměnil. Někteří kolegové prý snad měli odejít právě kvůli zmíněné dámě, která je společenská a přátelská až moc. Dává se s vámi do řeči, i když vidí, že nemáte čas. V kanceláři zcela vymizel klid na práci, který si pamatuji z dřívějška. Tato kolegyně neustále štěbetá a má nonstop potřebu mluvit s vámi. Já jsem typ člověka, který neumí nikomu nic pořádně říct. Vždy jsem taková byla. Místo toho, než abych se ozvala a postavila se za to, že mě to její mluvení ruší při práci, radši přikyvuju, práce mi stojí a modlím se, ať už je její monolog u konce.

Přespřílišné mluvení však ani zdaleka není jejím jediným problémem. Máme na patře společnou lednici pro nás pro všechny. Nikdy s tím nebyl jediný problém. Ničí jídlo nikdy dřív z lednice nemizelo. Teď ale kolegyně, která nemá vůbec žádné hranice, jde-li o nevhodné chování, zavedla pěkně nepříjemný zvyk. Z lednice si neustále bere moje jídlo.

ilustrační foto / Freepik

Vše začalo tím, že mi bylo kolegyně líto. Nikdo se s ní nebavil a kolegové se jí stranili. I když mi říkali, proč tomu tak je, netipovala jsem, že by to s ní bylo opravdu až takové. Měla jsem za to, že kolegové a kolegyně přehánějí. Opak je však pravdou a varování, která jsem dostávala, byla zcela na místě. Jakmile si ta paní někoho vyhlédne, už se jí ten člověk nezbaví. A dotyčná zachází stále dál a dál. V souvislosti se společnou lednicí to také začalo nejdříve nenápadně. Dnes jí však není stydno vzít si moji krabičku úplně bez pardonu. Začalo to tak, že jsem v práci neměla chuť na jídlo, které jsem si přinesla z domu. Šla jsem tedy na oběd a téhle kolegyni, která nešla, jsem nabídla, zda si nechce mou krabičku vzít. Tohle se opakovalo ještě několikrát. Vždy s povděkem přijala. Ona v tom však pokračuje i tehdy, když jí to nenabídnu.

Nestává se to nijak pravidelně, ale když si například nechám něco v lednici déle, později to tam již není. Když se ptám kolegyně, jestli to či ono snědla, vždy odpoví něco ve smyslu, že ano, protože si myslela, že už to nechci. A že mi to klidně zaplatí. Já ale přece nechci nic zaplatit, chci, aby s tím přestala.

Když ji kolegové upozornili na to, že by tohle neměla dělat, že mi to vadí, jen se smála a argumentovala tím, že já jsem jí nic neřekla. Což je pravda. Skutečně neumím nikomu nic říct. Jsem nekonfliktní typ, ale samozřejmě vnímám, že je to až v nezdravé míře a že se na mě kvůli tomu nabalují různé problémy. Pořád se odhodlávám, že kolegyni něco řeknu, ale vždy, když se nadechnu, odvaha mě opustí. Když pak pronese něco ve smyslu, že myslela, že já to nebudu a že mi to klidně zaplatí, vždy jen opáčím, že je to v pohodě.

Veronika, 33 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.