I když jsem se před čtyřmi lety rozvedla, svým dětem jsem nic nedarovala zadarmo. Rozvod ne rozvod, museli moji kluci šlapat dál jako hodinky. Možná ještě trochu víc, než když jsme byli úplná rodina. Jsem na ně tvrdá a vždy jsem byla. A dobře jsem věděla proč. Chtěla jsem, aby z kluků vyrostli slušní a samostatní lidé, kteří vědí, jak se mají v životě chovat. Dětem je nutné ukazovat již od malička, že v životě není nic zadarmo a také je na místě ratolesti učit, že rovněž domácnost je společným prostorem, na jehož údržbě a chodu se budou podílet všichni.

Moji kluci si tak například na vše, co chtějí, musejí alespoň drobnou částkou přispívat sami. I ten menší devítiletý je zvyklý, že máma nebude všechno platit sama. Šetří si z kapesného a vždy si na věci nad rámec jeho potřeb přispěje. O tom starším ani nemluvě. I on to má stejně, a když je to potřeba, přispěje si dokonce více nebo si rovnou takové věci hradí sám. A to je mu teprve pouhých dvanáct let. Stejně tak jsou moji kluci zvyklí pomáhat v domácnosti úplně se vším zcela automaticky a je jim jasné, že máma není žádná služka. Ani v tomto jsem po rozvodu v ničem nepolevila. Můj partner je ale pravý opak mě a svým příšerně vychovaným dětem neustále jen a jen ustupuje.

ilustrační foto / Freepik

S přítelem jsme spolu dva roky. Rok spolu bydlíme. On je milionový, ale jeho děti jsou neskuteční lenoši a rozmazlenci. Jeho dcera a syn jsou u nás vždy na týden. Jeden týden u mámy a jeden týden u nás. Týden, kdy jsme bez nich, vždy velmi rychle uteče a v neděli večer, když přijíždějí, vše nepříjemné začíná nanovo.

Jen co přijdou, třísknou dveřmi, pohodí tašky, aktovky, oblečení nechají ležet na zemi, jak se nají tak po nich talíře zůstanou tam, kde je odložili, atd. Nemají vůbec žádné návyky. Přitom jsou to stejně staré děti, jako ty moje. Když se snažím, aby v mém domě partnerovy děti dodržovaly moje pravidla, vždy se jen pohádáme s partnerem. Vmete mi do tváře, že jsem na ně vysazená, protože to nejsou moje děti, ale skutečný důvod opravdu nevidí. On radši vždy jde a vše udělá za ně, hlavně aby jeho děti, údajně trpící střídavou péčí, nemusely hnout prstem. Takový přístup pro děti ale není ani trochu dobrý a už teď z nich rostou drzouni, kteří si k tátovi dovolí všechno.

Situace mě mrzí a nechci se kvůli nevychovaným dětem pořád hádat, ale v tomto ohledu s partnerem nikdy není rozumná řeč. Neustále mi předhazuje, že dělám, jako by moje děti byly dokonalé. Samozřejmě, že nejsou, to nejsme nikdo. Ale v porovnání s dětmi mého partnera jsou na úplně jiné úrovni a mají jasně stanovené hranice. Něco takového jeho děti vůbec neznají a není s nimi normální pořízení. Jít spát mohou, v kolik chtějí, jíst mohou, v kolik chtějí a kde se jim zachce, nový mobil mají snad každý rok, známky katastrofální a houbičku na nádobí taky v životě neviděly. S mými dětmi za celý ten týden neprohodí ani slovo a chovají se k nim jako k méněcenným.

Chápu, že se partnerovi moje výtky nelíbí, ale rozčiluje mě, že nechce vidět věci takové, jaké jsou. Ani ne tak kvůli mně, ale hlavně kvůli svým dětem samotným.

Alena, 43 let