Jelikož jsme s manželem v dlouholetém vztahu, samozřejmě jej dobře znám. Nikdy nebyl nějak mluvný a je to spíše introvert, který má rád svůj klid. To se mi na něm v podstatě vždy líbilo. I dnes, po všech těch letech jsem ráda, že na mě od rána do večera nemluví a umí být také sám se sebou.

Je tomu ale pár měsíců, kdy jsem si všimla jedné velké změny, která ve mně probouzí vztek. Doma z něj musím každou odpověď skoro páčit, ale ve společnosti je z něj najednou lev salónů.

foto / Freepik

Tahle změna přišla v souvislosti s jeho novým zaměstnáním. Po dlouhých letech opustil nezáživné místo úředníka. Teď povýšil, polepšil si, má pod sebou pár lidí, vede různé schůzky a pravděpodobně nabyl nové sebevědomí. Já jsem za jeho úspěch ráda, ale zrovna tahle novinka mě pěkně štve. Když do společnosti vyrážíme, mlčí. Celou cestu je potichu. Ale sotva otevřeme dveře prostoru, kde se má náš večer odehrávat, ožije. Úsměvy a vtípky rozdává na všechny strany, září, vypráví o sto šest a je středem pozornosti. To nikdy dřív nedělal. Naši přátelé si toho také všimli, ale rychle a rádi si na to zvykli. Tenhle nový bavič jim vyhovuje a zdá se, že všechny okouzlil. Když se ale pak vracíme domů, je to zase to samé. Ani slovo. Opět z něj musím páčit, jaké má z večera dojmy, co se mu líbilo, co se mu nelíbilo, atd. A přesně ten samý muž, který ještě před chvíli bavil plnou hospůdku, zase pomalu ani nepípne. Nerozumím, proč právě tohle dělá.

Když se o tom snažím mluvit s kamarádkami, bagatelizují to. Prý to moc zveličuju, a že všude je něco. Mám být ráda, že nepije, nehraje automaty a navíc, že se krásně věnuje našim dětem. Ano, to je sice na jednu stranu pravda, ale to jeho domácí nemluvení je zároveň velice únavné a teď už také provokativní. Kdykoliv spolu někam jdeme a můj manžel baví společnost, připadám si zrazená. Se mnou celý víkend neprohodí delší souvětí, ale během těch pár hodin mezi cizími nezavře pusu. Vždy mi to z jeho strany přijde tak trochu jako podraz.

Ráda bych si o tom se svým mužem promluvila, ale on o tom mluvit nechce. Většinou skončíme u toho, že prý dělám z komára velblouda a dál už se zase jen mlčí. Snažila jsem se mu mockrát vysvětlit, že se mi to jeho nové sebevědomí, kterému ve společnosti dává průchod, líbí, ale to jej nechává chladným a nijak na to nereaguje. Můj monolog se pak přehoupne do roviny, kdy mu otevřeně také říkám, že bych si to takto přála i doma, a je konec. Většinou nade mnou mávne rukou, nebo mě políbí na čelo a odchází do jiné místnosti.

Kdyby se to stalo párkrát, ani se nad tím nepozastavím. Ale děje se to neustále a zdá se mi to dost ponižující. Ráda bych si s manželem pěkně popovídala a soukromě zažila tu jeho zábavnou a upovídanou notu, ale mně to zkrátka dopřát nechce nebo neumí.

Kateřina, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.