Svatý týden neboli pašijový týden je významné období křesťanského liturgického roku, ve kterém si křesťané téměř všech vyznání připomínají poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení.

Foto / Unsplash

Svatý (Pašijový) týden

Modré pondělí

Po Květné neděli následuje Modré pondělí, jímž začíná Svatý (Pašijový) týden - týden před velikonoční pomlázkou.

Název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele

Šedivé úterý

Modré pondělí a Šedivé úterý měly pouze své názvy a mimo mše svaté se nekonaly žádné jiné obřady ani se nedodržovaly žádné obecně známé zvyky.

Sazometná či Škaredá středa

Název Sazometná je odvozen od vymetaní sazí z kamen a komínů, což symbolizuje, že úklidem svých domů se lidé připravují na velikonoční svátky. Přívlastek Škaredá dostala proto, že se Jidáš škaredil na Krista, neboli v ten den ho zradil.

Zvyky a pověry

Nikdo se nesmí se mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek

zelený čtvrtek – jeho název je pravděpodobně odvozen od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. Někdy se název odvozuje i od stravovacího zvyku, jedla se zelená strava(zelenina): hrachová polévka s praženou žemlí. Špenát s pečenými vejci nebo teplé jidášky s medem, různé druhy zelí.

Známy je také název Velký čtvrtek. V tento den se konají ranní a večerní mše. Při ranních mších, které probíhají v biskupských chrámech, se světí svaté oleje např. olej pro nemocné. Při večerních mších naposledy zazvoní zvony a pak „odlétají do Říma“ až do Bílé soboty. Odtud pochází zvyk chození s řehtačkami a klapačkami, které nahrazují nejen zvuk odlétnutých zvonů, ale také připomínají Jidášovu zradu i příchod Velikonoc.

Večer se také koná obřad mytí nohou na počest Ježíšovy večeře, při níž ustanovil tajemství eucharistie a myl apoštolům nohy.

Zvyky a pověry

Lidé vstávali velice časně, aby se, omyli rosou, protože bránila onemocnění šíje a dalším nemocem.

Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.

Odpoledne se nepracovalo. Pekli se jidáše, zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta.

Podle tradice, když zazní zvony naposledy, se má zacinkat penězi, aby se držely celý rok.

Někde se zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Velký pátek

Velký pátek (název odvozen od velkého od tajemství) je dnem hlubokého smutku čili vzpomínkou na ukřižování Krista, a proto se stal dnem postním ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Výzdoba kostela je prostá: bez květin a svící na oltáři, bez hudby: varhany i zvony mlčí.

Na památku utrpení Páně se konají bohoslužby, které se ukončují přímluvami za celý svět a při nichž se čtou z evangelií pašije. Z této tradice vznikly pašijové hry, v nichž studenti předváděli poslední večeři, zatčení, soud, mučení a ukřižování Krista.

V tento den se také vyzdvihuje smysl utrpení a smrti Krista, v němž se skrývá velká bolest celého světa, což jsou války, špatné vztahy, nejednota křesťanů apod.

Zvyky a pověry

Nesmí se jíst maso, protože je spojováno s tělem Krista. Říká se, že kdo jí maso, jí tělo Krista.

Magická síla země otvírá na chvíli poklady. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí nebo zářící kapradí, či otvor ve skále, z něhož vycházela záře. Tato lidová tradice vychází z Bible, ovšem její smysl je pozměněný.V Bibli se píše, že Ježíšovou smrtí se otevřela cesta k největšímu pokladu - samotnému Bohu, jenomže lidé věřili, že se otvírají pozemské poklady ve skalách.

Umývaní v potocích či rybnících doprovázené motlitbou chránilo před nemocemi a neštěstím.

Věřilo se na moc čarodějnic a uhranutí, proto se nesmělo nic půjčovat, aby půjčená věc nebyla očarována.

Nepracovalo se na poli ani v sadu, aby se nehýbalo zemí.

Nepralo se prádlo, protože by se prádlo namáčelo místo do vody do Kristovy krve.

Jedla se Bramborová polévka houbová a tvarohové knedlíky s vařeným sušeným ovocem.

Chodilo se za zvuku řehtaček a různých říkaček od domu k domu a oznamovalo se poledne a ranní i večerní klekání. Hospodyně obdarovávaly příchozí sušeným ovocem, pečivem, vejci i drobnými penězi.

Bílá sobota

Její název je odvozen od bílého roucha, které si oblékají novokřtěnci, ale je také spojován se zvykem uklízení – bílení domů.

V den, kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu, se dopoledne se před kostely (jako symbol pálení Jidáše) pálil a světil oheň, který si hospodyně odnášely na polínku domů. Po západu slunce se konala noční mše.

Poslední den, kdy nosili novokřtěnci naposledy bílé křestní roucho, se nazývá Bílá neděle, což je první neděle po Velikonocích. Dnes je dnem slavnostního prvního sv. přijímání.

Zvyky a pověry

Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, by bylo úrodné.

Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky.

Chystali se obřadní i sváteční pokrmy (mazance, beránci), pletli se pomlázky a zdobila se vajíčka jako příprava na slavné Vzkříšení neboli Boží hod velikonoční.

Jedla se polévka z kozlečího mozečku s praženou krupicí.

Velikonoční noc

Ze soboty na neděli se koná Velikonoční vigilie čili oslava svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby lidem otevřel cestu k životu. Oslava Veliké noci symbolicky vyjadřuje velikonoční "přechod" ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

Proto se také koná křestní slavnost.Velikonoční tajemství křtu je spojeno s účastí na Kristově utrpení, smrti a vzkříšení. Křest v Krista Ježíše znamená osobní, pevné spojení s Ježíšem.

Velikonoční neděle Boží hod velikonoční

Dnem vzkříšení Ježíše Krista (pro křesťany den Páně) končí Svatý týden. Kristus svým zmrtvýchvstání dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo, proto Křesťané v tento den konají jako svátost oltářní-lámání chleba.

Zvyky a pověry

Na den vzkříšení Ježíše Krista (den Páně) se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, vejce, chleba, víno, které měly připravit tělo po dlouhém půstu na tučnější stravu.

Kdokoli přišel do stavení, dostal kus posvěceného pokrmu.

Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata. Pekly se jidáše

 

napsala Hana Formánková (R.I.P.)

zdroj: redakce, Česká biskupská kancelář