Když moje starší dcera čekala své první dítko, v hlavě se jí to poskládalo malinko jinak, než bývá zvykem. Byla až příliš úzkostlivá, příliš opatrná, příliš bázlivá a hodně se upnula na manžela. Nesoudila jsem, nekritizovala, nešila do ní. Nic z toho jsem nedělala a přijala jsem skutečnost takovou, jaká byla.

Před porodem už pak začalo jít do tuhého. Dcera na miminko v podstatě vyhlásila embargo. Návštěvy v porodnici nebyly vítány, já, moje mladší dcera a maminka mého zetě jsme dostávaly jen kratičké zprávy o tom, jak se malému daří a to bylo vše. Fotky jsme nedostávaly, protože stanovisko dcery bylo takové, že se nebude vyčerpávat focením. Chce se soustředit na kojení, které zprvu moc dobře nešlo, což jsem se ale také mimochodem dozvěděla od zetě, ne od dcery, a čas chce zkrátka věnovat miminku. Nechce si jej ubírat zdvořilostním plkáním s rodinou, jak vídání s námi sama nazvala. Před těhotenstvím jsme všichni dohromady měli perfektní vztahy, takže mě to ZDOVŘILOSTNÍ PLKÁNÍ S RODINOU trochu ranilo. I to jsem ale přešla a snažila jsem se chápat. Dnes už však nechápu téměř nic, jde-li o dceru a její přístup.

ilustrační foto / Freepik

Když se vrátili z porodnice, vše bylo stejné. Žádné návštěvy, žádné ukazování miminka, komunikace téměř nula. Zeť tlumočil, že je dcera unavená a chce se adaptovat na novou situaci. Byť mě to mrzelo a spoustu dní s čerstvým miminkem mi uteklo, pořád jsem se snažila rozumět situaci. Nic se ale postupem času neměnilo. Bylo to přesně naopak. Návštěvy se dceři nikdy nehodily, ven jsme si vnoučka brát nemohli, protože se vždy našlo něco, co bylo na překážku. Jednou to bylo moc teplé, nebo naopak moc studené počasí, očkování, rýma miminka, atd. Nepátrala jsem po tom, zda je to jen zástěrka, nebo zda to má dcera takto v sobě opravdu nastaveno, ale nenaléhala jsem. Takto to však šlo zhruba celé dva roky. Bez přehánění. Později už to samozřejmě nebylo o tom, že se dcera potřebuje adaptovat a sžít s miminkem, ale přístup byl stejný. Velká fixace na manžela i na vnoučka, ze kterého se stalo šikovné batole, žádné jiné zájmy, žádné kamarádky, téměř nulová komunikace s námi coby rodinou. Malého jsme s druhou babičkou samy dohromady hlídaly všehovšudy čtyřikrát. Hledala jsem tedy kompromisy a mockrát jsem nabídla, že dcera samozřejmě může jít s námi. Ať vezme prcka a půjdeme ven. Opět ne. Prý to neměla v plánu, musí si oběhnout úřady, čeká ji úklid, atd.

Kdo někdy zažil podobné odmítání, dobře ví, že v sobě nakonec vycítíte, že tudy už cesta nevede. Nechala jsem tedy situaci být a zařídila jsem se po svém. Už jsem se nevnucovala, nevyptávala se, nedoprošovala se hlídání. Mám spoustu koníčků a tak jsem rozhodně neseděla doma s hlavou v dlaních. A pak přišla velká radost. Miminko mé druhé dcery.

Ta je pravý opak své sestry. Nemám ve zvyku je srovnávat, to vůbec ne. Nikdy jsem to nedělala. Pouze podotýkám, že je každá jiná a každá má také jiný přístup k času, který dítko tráví s babičkou. Když se narodila vnučka, byla jsem s ní velmi často. Dcera u mě s malou mockrát také přespala a vídáme se celkem pravidelně. Bez mého nátlaku. Vše je dobrovolné a někdy jsem iniciátorkou já, jindy dcera. Ale i tohle se v souvislosti se starší dcerou nakonec otočilo proti mně.

Návštěvy vnuka stále neprobíhají a tak se vždy potkáváme jen na chvilku někde venku. Jde spíš o rychlý sraz. Když jsem tak nedávno předávala své starší dceři nějaké věci pro malého, vyčetla mi, že se můžu zbláznit z vnučky a na vnuka jsem zapomněla.  Z šoku, ve kterém jsem zůstala, jsem se nevzpamatovala doteď. V tu chvíli jsem v sobě nenašla sílu na nějakou pořádnou argumentaci. A nemůžu se zbavit pocitu, že by stejně jakýkoliv můj komentář zůstal nepochopen. Ať tak v souvislosti s vnoučkem udělám cokoliv, dle mé dcery to je vždy špatně.

Ivana, 56 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.