Když jsem poznala svého partnera, věděla jsem, že má děti. Nic mi netajil a otevřeně sdělil, že má z rozpadnutého manželství dceru a syna. Dceři je devět a synovi šest. Nejsou to však děti, ale naprostí nevychovanci a rozmazlenci.

Na základě toho, že se jejich rodiče rozvedli, jim chce maminka vše vynahradit, všechno jim dovolí, všechno za ně udělá, vše jim přinese a dostrká až pod nos a tím z nich udělala nesnesitelné fracky.

ilustrační foto / Freepik

Chápu, že děti to po rozvodu rodičů mají těžší než děti z úplných rodin, to ale ještě pořád není důvod k tomu, aby je maminka takhle kazila. Víkendy, kdy jsou partnerovy děti u nás, celé protrpím s migrénami a jsem po většinu času naštvaná. Děti jsou totiž neskutečně uječené, ukňourané, všechno si vynucují, vše si chtějí vykřičet a tátovi nedají chviličku pokoj. Nemůžu se k němu během těch společných víkendů přiblížit ani na krok. Děti ihned zbystří a začnou hrát to svoje divadélko. Jednoho bolí ruka, druhé dítě bolí noha, stýská se jim po mámě, chtějí sladkosti, řežou se mezi sebou jako koně, rozbíjí moje věci nebo vymýšlí jiné hlouposti.

Nejhorší jsou pak večery. Sednout si večer s partnerem ke skleničce vína je nemožné. Děti neustále opouštějí pokoj a tisíckrát za večer pochodují tam a zpátky. Kdykoliv chci být večer s partnerem sama, schválně se přijdou pomazlit a hrají na něj tu svoji psychologickou hru, že nemůžou usnout. Partner pak jde do pokoje a s dětmi si skoro do jedenácti hodin pravidelně povídá. Když se jich ptám, jestli si tohle můžou dovolit i doma, tvrdí mi, že ne. Že je máma nažene do postele, můžou být na mobilech a tím to končí. Partner je ale moc měkký a na všechno jim skočí.

Nejhorší na tom je, že o tom se svým přítelem vůbec nemůžu mluvit. Kdykoliv toto téma začnu, pohádáme se, protože na mě partner začne útočit. Prý jeho děti nemám ráda, nedokážu se do nich vcítit, nechci je pochopit a jsem prý ve vztahu k nim nepříjemně chladná. Nepopírám, že kus pravdy na tom skutečně je, ale za spoustu věcí si jeho děti mohou samy. Jsou to neřízené střely, které chtějí jen škodit. Mockrát jsem se snažila vymyslet jim nějaký zábavný program a přiblížit se jim, ale ony o to nestojí. Pořád doufají, že se k sobě jejich rodiče vrátí a vše bude jako dřív, ale to se nestane. Místo toho, než aby se s tím děti pomalu smiřovaly, dělají samé naschvály a vše jen zhoršují.

Partner je vždy automaticky na jejich straně a výčitky směřuje na mou hlavu. Jsem podle jeho slov zbytečně podrážděná a sama si vše dělám horší, než to ve skutečnosti je. Snaží se mě neustále přesvědčovat o tom, že všechny děti jsou více méně stejné a mají svoje nedokonalosti. To je možná pravda, ale nic se nemusí až tak přehánět. Znám spoustu dětí, které jejich rodiče vedou pevnější rukou a z těch takoví rozmazlení křiklouni ani zdaleka nejsou. U nás se však vše připisuje rozvodu a přesto nejede vlak. Někdy mám pocit, že tímto argumentem budou jejich děti omlouvat snad do dvaceti let.

Nejlepší je, když jsme s partnerem sami. Nehádáme se a užíváme si pěkný společný čas. Kdykoliv ale u nás partnerovy děti na víkend jsou, všechno je pryč. Partner věnuje veškerou pozornost jim a mě si pomalu nevšimne. Opravdu jsem moc zvědavá na dobu, kdy spolu budeme mít vlastní děti, a jen doufám, že si partner uvědomí, že dětem takhle umetat cestičku donekonečna rozhodně nejde. Zatím však to, že by trochu vychování neškodilo, slyšet nechce.

Monika, 30 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.