Když se nám narodilo druhé dítě, musela jsem v jeho dvou letech jít do práce alespoň na částečný úvazek. Finančně jsme na tom sice nebyli bůhvíjak špatně, ale přece jen je lepší, když doma vydělávají oba. Navíc, máte-li dvě děti, z nichž jedno je v příšerné pubertě, musíte se otáčet. S návratem do práce jsem tedy neměla žádný problém a byla jsem ráda, že do rozpočtu přispěju větší částkou, než je žalostný rodičovský příspěvek. Teď toho však lituji a jsem naprosto vyčerpaná. Celé jsem si to představovala tak trochu jinak. Určitě ne tak, že mě po příchodu z práce bude čekat další práce doma.

Jde o to, že já pracuju pouze na ranní směnu a bývám celkem brzo doma. Můj manžel pracuje na tři směny. Když to dobře vychází, po dobu mojí práce hlídá naši dvouleťačku manžel. Když to nevychází, hlídá malou babička. Za hlídání jsem ohromně vděčná, ale pořád to neřeší to, co mě trápí. Kdykoliv se vrátím domů, čeká mě po práci ještě druhá směna v domácnosti. Uvařit na následující den pro toho, kdo bude hlídat, udělat s puberťákem věci do školy, obstarat malou, letět s ní třeba i ven, když je hezky, udělat nádobí, vyluxovat, vytřít, vyžehlit, uklidit v dětských pokojích a tak stále dokola. Navíc mnohdy v noci ještě k malé vstávám. Manžel ji samozřejmě neslyší a tak je to vždy na mně.

ilustrační foto / Freepik

Kdykoliv se o tomto problému s manželem bavíme, narazíme na to, že on dělá na tři směny a já pouze na jednu. A pouze v kanceláři. Kdežto on pracuje manuálně a používá to proti mně. Co to ale je za argumenty? To nemám žádný nárok na zvolnění jen proto, že dělám na jednu směnu? Můj manžel proti mně vždy vytasí, že se mám podívat na jiné rodiny, kde muži chodí po hospodách, nepracují, hrají automaty nebo lítají za ženskými. On nic z toho nedělá, dle jeho slov dře jako blázen, ještě hlídá malou, tak co bych prý všechno ještě nechtěla. Už několikrát mě osočil z toho, že jsem drobátko rozmazlená. Spravedlivá dělba péče o domácnost ale přeci není žádnou rozmazleností.

Když jsem byla doma s dětmi, vždy jsem všechno dělala sama a nikdy jsem ani nepípla. Přišlo mi to zcela normální, postarat se o vše, když manžel pracuje. Když se to ale týká mě, za celou tu dobu, kdy musím kmitat v práci a pak ještě v domácnosti, jsem nikdy neslyšela ani jediné slůvko vděku. Svačiny jsou automatika, vyprané prádlo je automatika, hotové večeře jsou automatika, uklizená domácnost jakbysmet. Nepotřebuju, aby se ostatní v pomoci přetrhli, ale mrzí mě, že to vše berou jako samozřejmost. Nikdo nepřijde a nezeptá se, zda toho třeba nemám moc.

Korunu tomu vždycky ještě nakonec nasadí moje máma, když mi začne vyprávět, jak dříve žádné částečné úvazky nebyly a ženy musely vše stíhat za plného pracovního nasazení. Dle mojí mámy to my vše máme dnes jednodušší. A s tím tedy já samozřejmě zásadně nesouhlasím.

Zdenka, 38 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.