Když na mě manžel začal naléhat, abychom si pořídili třetí dítě, byla jsem zásadně proti. Dvě děti jsme už měli na druhém stupni základní školy, čili již byly perfektně samostatné. Líbilo se mi, že už se nemusím neustále motat jen kolem plotny, plenek a miminkovských potřeb. Užívala jsem si, že děti už jsou samostatné jednotky, a mohla jsem zase začít trochu žít. Pak na mě ale manžel začal tlačit víc a víc. Tlak jsem tehdy ještě ustála. Ve chvíli, kdy se ale mezi námi začala odehrávat docela nehezká krize, jsem s dítětem nakonec souhlasila. Myslela jsem si, že nám dítko krizi vyřeší. Opak je však pravdou.

Dítě jsem nechtěla, protože se mi zdálo, že už jsme na miminko staří. Oběma nám je přes čtyřicet a na nový přírůstek je potřeba spousta souhry, elánu i trpělivosti. Manžel se velice dušoval, že mi se vším pomůže. Že se nemusím bát a pořád omílal, že si přeje dalšího chlapečka. Ten se nakonec skutečně narodil. Jeho zbožné přání tak bylo vyplněno, ale manželovy sliby se nenaplnily. Je tomu přesně obráceně. Kdykoliv jen manžel může, utíká před povinnostmi do hospody. A to u dvou starších dětí nikdy dřív nedělal.

ilustrační foto / Freepik

Vnímám, že je toho na něj moc. Chodí do práce, staršího syna trénuje na fotbale, dceru vozí po kroužcích, atd. S miminkem mu to ale opravdu nejde. Nezvládá přesně to, čeho já jsem se obávala. Už na to nemá. Nemá trpělivost na plačtivé dítě, které vyžaduje pozornost i v noci. Manželovi vadí skoro všechno. Vadí mu řád, který musíme kvůli batoleti dodržovat. Vadí mu nepořádek v bytě, který dítě objevující svět, pochopitelně často udělá. A než aby mi pomohl, utíká před povinnostmi do hospody. Nikdy dřív moc nepil. Ani doma, ani nikde jinde. Ale teď je všechno jinak a v hospodě tráví poměrně dost času. Nejednou se dokonce stalo, že přišel opilý víc, než je přijatelné.

Ty jeho neustálé stížnosti na to, že už nemá na batole energii, mě neskutečně vytáčí. Když jsem mu dříve říkala, že to není dobrý nápad, to měl svou hlavu. I on asi věřil tomu, že dítě nám pomůže z krize. To se ale nestalo a všechno je ještě horší, než tomu v oné krizi bylo. Manžel mi vyčítá, že jsem nepříjemná, protivná a nechápu ho. Snažím se ho chápat, ale spíše na něj zlobím za jeho nespolehlivost. Už mockrát slíbil, že malého pohlídá, abych si mohla od povinností odskočit i já. Ale svůj slib dodržel snad jednou jedinkrát. Jinak se vždy opil a vyspával. Párkrát se dokonce stalo, že nedorazil do práce. Většinou tehdy, když dítě probrečelo noc a manžel nebyl pořádně vyspaný. I tehdy zamířil do hospody.

Nemůžu se zbavit dojmu, že můj muž na vše rezignoval. Pravděpodobně zjistil až příliš pozdě, že na dítě už skutečně nemá kapacitu a teď neví, jak z toho ven. Já bych mu ráda pomohla, ale i moje síly se už blíží ke svému konci. Svého nejmladšího syna miluju, ale kdybych se mohla rozhodnout znovu, svému muži bych už nevyhověla.

Věrka, 43 let