Moje dcera měla vždy svou hlavu. Už odmalinka byla tvrdohlavá a vždy si prosazovala svoje. V pubertě to s ní pak bylo přímo k nevydržení. Dnes už je dospělá a má své děti. Ale protože ta její vlastnost jí zůstala, nemůžu jí ve výchově vlastně s ničím poradit. Jakmile cokoliv řeknu, hned je zle.

ilustrační foto / Freepik

Například zmínku o tom, že má děti nechat občas také vybrečet, mám na talíři doteď. Nemyslela jsem tím přitom nějaký extrém, ale ty dnešní moderní metody nejsou vždy dobré. Když tak maminka například běží za dítkem vždy, když si ono jen pípne, plete si na sebe bič. Moje dcera má však patent na rozum a neustále mi předhazuje, jak jsem si vůbec mohla dovolit jí takovou příšernost navrhnout. Dostala jsem hned přednášku o tom, jak se takové chování blíží pomalu týrání dítěte. Neřekla jsem ale nic hrozného. Pouze jsem jí připomněla, že já jsem ji i její sestru vybrečet nechávala a také vyrostly. Zvykly si, že jsem za nimi pokaždé neběžela a plakat samozřejmě za chvilku přestaly. Tohle se však už dnes nesmí.

Už když měla dcera prvního syna, bylo znát, že si chce vše dělat po svém. To je samozřejmě v pořádku, ale ona nepřijímá vůbec žádnou radu. Jakmile se jen drobně zmíním, že to či ono možná nedělá úplně správně, už po mně startuje. S druhým synkem to vše jen vygradovalo. Nyní jí už nesmíme říct vůbec nic. Vše ví nejlépe a tvrdošíjně si bude stát i za tím, co je špatně. Tak například zmíněné vyplakávání. Dcera si pořád stěžuje, že má doma malé přísavky. Že děti potřebují neustále nosit a ona je vyčerpaná. Dělá si to ale sama. Kdykoliv jeden z vnoučků jen malinko zafňuká, už je u nich a hned je ber na ruce. Když jsem se proti tomu ozvala, bylo zle. Teď si mě jízlivě dobírá při každé příležitosti. Všem to roztrubuje jako vtipnou rodinnou historku, ale já v tom hlase pochopitelně slyším, že je naštvaná. Je to už půl roku a pořád si ode mě drží trochu odstup.

Nejvíce mě mrzí, že mi to předhazuje i ve chvíli, kdy berou kloučky ven. Vždy mě upozorňuje, abych je v žádném případě nenechávala nějak vybrečet, a mám raději hned volat, pokud se bude něco dít. Zpočátku jsem to chápala. Moje poznámka se jí dotkla, tak to chtěla demonstrovat takto. Nyní už to ale přehání a je to spíše trapné. Chová se, jako bych řekla, že má děti nechat brečet celou noc. Mluvila jsem ale o klasickém vyplakání, které neuškodí. Naopak. Dítě si roztáhne plíce a časem pochopí, že se k němu na každé zaplakání běhat nebude.

Já jsem tolerantní člověk a jde-li o výchovu vnuků, opravdu se snažím nikdy nic neříkat. Vždy si dávám pozor na pusu, protože vím přesně, jak by to dopadlo. Pouze jednou jsem si dovolila ozvat se, a teď to vypadá, jak to vypadá. Dcera nechce udělat vstřícný krok a je na mě při každém setkání hodně nepříjemná. Je cítit, že se mezi námi něco stalo a nevíme, jak si to vyříkat. Kdyby alespoň trošinku ustoupila a netrvala tolik na tom, že co řekne ona, to je svaté, možná by i pochopila, že starší generace neradí nic škodlivého. Momentálně s ní však jakákoliv debata není možná.

Anna,  55 let