S manželem máme dvojčata. Už na mateřské většinou vše probíhalo tak, že já jsem vyčerpáním padala na ústa, protože můj manžel je z těch, kteří jsou od rána do večera v práci. Praxe tedy byla taková, že když už míval děti na chvilku na starost, byly nakrmené, přebalené a kompletně obstarané. Žádnou velkou práci tak s nimi nikdy neměl. A přesto si stěžoval, že je po práci unavený a tudíž se dětem nemůže věnovat nějak dlouho. Všechno bylo na mně. Domácnost, děti, nákupy, rozpočet, vyřizování úřadů, zkrátka všechno. Nyní ale chodím do práce i já a manžel mě svým postojem přímo šokoval.

ilustrační foto / Freepik

Dříve se dušoval, že až budeme do práce chodit oba dva, bude to jiné. Že v takovém případě je jasné, že se musí zapojit oba. Když jsem ale byla s dětmi doma, vždycky říkával, že pokud jeden zajišťuje finance, druhý od něj pak moc iniciativy ještě doma očekávat nemůže. Když jsem byla vysílená, neměla jsem žádnou energii na nějaký protiargument. Těšila jsem se, až budu mít po mateřské a až se konečně o péči o děti začneme dělit rovným dílem. K mému nemilému překvapení se ale přesně toto nestalo.

Od doby, co děti chodí prvním rokem do školky, je to u nás doma naprosté peklo. Ještě neodchodily ani půl roku a nám se už teď domov proměnil v bojiště. Práce, kterou jsem si sama našla, a baví mě, mi manžel neustále předhazuje. Vůbec mě nepodpoří, ale rýpat umí. Dle jeho názoru si mám najít takové zaměstnání, které mi umožní děti vodit do školky a ze školky je také vyzvedávat. On toto prý totiž dlouhodobě dělat odmítá. Neustále skučí, že je pro něj tohle operování s časem podle mých směn velice náročné a unavuje ho. Asi má pocit, že mě neunavuje nic a zvládnu všechno. Občas mám ale pocit, že už nezvládnu nic a jsem na pokraji svých sil.

Pořád se kvůli tomuto hádáme a manžel je teď věčně nespokojený. Samozřejmě se to promítá i do ložnice, kdy on i přes hádky a naštvanost vyžaduje styk, což já odmítám. Neumím v té naštvanosti a rozmrzelosti cokoliv provozovat. Manžel se mi poslední dobou spíše protiví, než že by mě přitahoval. Jemu je to ale asi jedno a sobecký tak zůstává v každém ohledu. Sliboval, že se s nástupem dětí do školky vše změní a práci si uzpůsobí. Pořád se ale jen na něco vymlouvá, a když neví kudy kam, zažene mě do kouta s tím, že já jsem matka a já bych se měla dětem přizpůsobit. To, dle názoru mého manžela, není úkolem otce.

Jsem pevně rozhodnutá, že v práci za žádnou cenu neskončím. Zároveň mám ale strach i z toho, že doma se to nezlepší a vztah se nám nakonec třeba opravdu rozpadne. Já vím, že můj manžel v různých ohledech funguje špatně, ale je to můj muž a pro některé jeho povahové vlastnosti ho mám i po všech těch letech ráda. Jen bych si přála, aby měl více pochopení a také aby byl méně sobecký.

Když vidím, jak kamarádkám jejich manželé pomáhají, je mi do breku. Na mateřské jsem to asi tolik nevnímala, ale teď si toho všímám v plném rozsahu a čím dál tím více mě to trápí.

Dana, 36 let