Mám dvě děti. Mladšímu je půl roku a dcerka chodí první rok do školky. Za celou tu dobu, co byla dcerka úplně malá, nikdy nebyla nemocná. Co si vybavuju, tak snad jednou jedinkrát. Imunitu má tedy hodně dobrou a kdykoliv jsme přišly na prohlídku k našemu pediatrovi, vždy nás chválil, že jsme jedny z mála zdravých. Ostatní byli neustále marod, nachlazení, ukašlaní, atd. Sama jsem to kolikrát viděla v čekárně. Moje dcera však nemocná nebývala. Hodně to určitě souviselo i s tím, že jsem dbala na přísun vitamínů, necpala jsem do ní nikdy sladkosti a spoustu času jsme trávily společně venku. Avšak od té doby, co nastoupila do školky, je to jedna nemoc za druhou.

foto / Renáta Řeháková

Protočení několika nemocí bych ještě pochopila, ale z každého měsíce je ve školce snad pouhé dva dny. Kdykoliv ji tam dávám, je v naprostém pořádku. Snažím se ji totiž vždy pořádně zaléčit a vyléčit, aby ona sama byla v pohodě, ale také aby nenakazila další děti. Mám však pocit, že mnoha ostatním rodičům je to úplně jedno. Buď dělají, že rýmu svého dítěte nevidí a neslyší, nebo se o dítě skutečně nezajímají a ani neví, že dítě posmrkává. Takové chování pak ale vždy nakonec odnesou další děti a jejich sourozenci.

Například u nás se malý vždy od své sestry, která je věčně doma, nakazí. Není nemoc, kterou by od ní nechytil. Začínám už z toho být pořádně zoufalá. Je to nekonečný kolotoč, který se v jednom kuse opakuje. Navíc nemám vůbec žádné hlídání a manžel je od rána do večera v práci. Na děti jsem tak vlastně prakticky úplně sama. Nemám možnost si někam odběhnout, cokoliv zařídit nebo jít pořádně s malým ven, protože musím neustále pečovat o nemocnou dcerku. I to je ale asi všem těm rodičům, kteří dávají posmrkávající děti vesele do školky dál, jedno. Vůbec se na druhé neohlížejí.

Nyní jedeme v módu, že je dcera opět doma. Přes svátky jsem ji jakž takž dala do pořádku, ale stačil jediný den ve školce, a zase se od někoho nakazila. Tak trochu jsem to už i po všech těch zkušenostech čekala. Vůči dceři mě to neustálé opakování nemocí samozřejmě mrzí. Přichází o spoustu aktivit, o výlety i o možnost být s kamarády. Čím dál víc se mi však zdá, že ostatní jsou velice bezohlední a neuvědomují si, že jejich chování bude mít nějaké dopady na ostatní.

Opravdu si tak stojím za tím, že nemocné děti se do školky nedávají. Nepatří tam. A nedávají se tam ani tehdy, když mají pouhou rýmu. Nikdy nevíte, co se z toho může vyklubat a jakým způsobem to může zasáhnout další děti, které například mají menšího sourozence nebo slabou imunitu. Chápu, že rodiče třeba musí do práce, ale mám-li nemocné dítě, měla by to pro mě být priorita.

Ilona, 33 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.