Před deseti léty jsem se bláznivě zamilovala do svého manžela. Brali jsme se po roční známosti. Měla jsem růžové brýle a nechtěla jsem absolutně vidět, jaký skutečně je. I když mě na to upozorňovali rodiče, nebo některé kamarádky, nedala jsem si říct. Nechtěla jsem vůbec připustit, že by můj manžel měl snad nějaké chyby, nebo nedostatky. Pořád jsem si říkala, že ty má přece každý. Jeho hrubiánství a nebetyčnou samolibost jsem si tehdy moc přikrášlovala. Myslela jsem si, že časem se všechno zlepší. Nezlepšilo. Právě naopak.

Když jsem se vzbudila den po svatbě jako novomanželka, byla jsem absolutně šťastná. Takhle to ale vydrželo sotva půl roku. Manžel je skutečně velmi náladový, sobecký a dominantní. Všechno se odvíjí podle toho, s jakou náladou se vzbudí. Když jsem mu tehdy pomaloučku začala zkoušet oponovat, bylo zle. Dostávala jsem přednášky o tom, že doma velí chlap a basta. Navíc bydlíme v jeho bytě, což mi také dává neustále pocítit. Nikdy jsem se tam necítila jako doma a to na spokojenosti člověku nepřidá. Dlouho jsem si namlouvala, že až přijde dítě, které jsem čekala téměř ihned po svatbě, všechno bude lepší a manžel se zklidní. Zase špatně. S dcerou, která je ještě poměrně malá, se všechno spíš zhoršilo.

Manžel bouchá stále častěji, protože nesnese jakýkoliv dětský nepořádek, nebo slovo odporu. Když malá odmlouvá, manžel se rozžhaví doběla. Ale děti jsou děti a takové situace s nimi nastávají často. Manžel se však nedokáže ovládat. Je schopný kvůli prkotině udělat scénu v obchodě plném lidí, v metru, nebo v kině. Když naposledy naše dcerka v kině nechtěně kopla do sedačky před ní, manžel ji za rukáv vytáhl ven a bylo po kině. Mohla ho prosit, jak chtěla, ale je neoblomný. A tohle zažíváme pořád. Manžel je ukázkový cholerik a neustále se u nás jen řve. Na jeho obhajobu musím ale říct, že nás nikdy neuhodil. Má prudká a rozšafná gesta, to ano, ale nikdy se nás nedotkl. Nicméně, k žití to není. Dcerka je plačtivá, a čím je větší, tím víc se ho bojí. Každá z nás jen přemýšlíme, čím ho zase naštveme, co se mu dneska zase nebude líbit a co jsme zase udělaly špatně. A vždycky se něco najde.

Poslední tři roky mluvím o rozvodu. O tom, že si oba zasloužíme jiný, lepší život. Nejsem typ, který by vydíral dětmi. Dcera tátu potřebuje a nikdy bych jí nezakazovala se s ním vídat. Manžel ale striktně rozvod odmítá. Strašně rád mi připomíná, že v jeho rodině rozvod neexistuje a tak to i zůstane. Neuznávám rozvody, které se dějí jen proto, že se dva lidé jednou nepohodli, nebo si zahnuli, ale držet neperspektivní vztah, trápit sebe i dceru, to mi nepřijde správné. Mrzí mě, že jsem vše neviděla dřív a dcerce takhle kazím dětství. Je nesmysl zůstávat spolu kvůli dětem, když pak děti jen přihlíží neustálým hádkám a výbuchům vzteku.

Katka, 35 let