Celý svůj dospělý život jsem zasvětila dětem. Obětovala jsem jim svou dobře rozjetou kariéru a následně i všechen volný čas. Taková oběť mě však nikdy netrápila a mateřství jsem si nesmírně užívala. Nevadilo mi ani to, že můj manžel byl často pracovně na cestách a nikdy jsem si nestěžovala na to, že jsem na děti po většinu času sama. Když slyším dnešní mladé maminky, jak pořád fňukají, že jejich muži hodně pracují a ony jsou s dětmi samy, narůstá ve mně vztek. Čas s dětmi je přece to nejkrásnější, co žena může prožít. Já jsem svůj život dětem podřídila absolutně a nechápu, že to někdo může mít jinak. Děti jsou ohromný dar a opravdová náplň života. Teď, když ale dospěly a odešly z domu, jsem ztracená.

foto / Freepik

Velmi těžce snáším to, že dcera i syn se před nedávnem zcela osamostatnili a odešly nám z domu. Syn odjel studovat do zahraničí a dcera se odstěhovala ke svému příteli, se kterým je už několik let. Vím, že děti jsou šikovné, schopné a spokojené, ale přece jen mohly s odchodem ještě nějakou chvíli počkat. Dceři ještě není ani dvacet a syn má lehce přes dvaadvacet. Svým vrstevnicím závidím, když mi vypráví, že jejich děti se ještě v pět a dvaceti nejsou schopny odstěhovat. Moje kamarádky to rozčiluje, ale já bych byla šťastná, kdyby to tak bylo i u nás. Nesnáším ten jejich výraz MAMAHOTEL. Co já bych za to dala, kdyby o sebe moje děti nechaly ještě nějakou chvíli pečovat…

Bohužel u mých dětí je to jinak a tak jsem zůstala sama a nemůžu se s jejich odchodem vyrovnat. Stýská se mi po nich a vzpomínám každý den na to, jaké to bylo, když to byli malí špunti. Můj manžel mi v tomto nerozumí a spíše se mi vysmívá, než aby se mě snažil chápat. Neustále mi vnucuje nějaké koníčky a hučí do mě, abych si našla nové zájmy, ale já na tohle nejsem. Nebaví mě nic hledat, stačí mi to, co mám. Chodím do práce a baví mě turistika s kamarádkami. Nepotřebuju si hledat nic dalšího. Stejně by to byla jen náplast a prázdno po dětech by to nevyplnilo. S manželem se proto často hádáme. Vytýká mi, že se semnou nedá mluvit a jediné moje téma jsou jen děti. A co je na tom špatného? Jsem jejich máma, tak je to pro mě pochopitelně to nezáživnější téma. Můj manžel to ale nechápe a kdykoliv se mu začnu svěřovat s tím, že se mi stýská, rozčílí se.

Pořád věřím, že se děti vrátí. Máme velký dům a klidně by tu jedno z dětí mohlo v budoucnu bydlet i se svou rodinou. Tomu se ale děti zatím brání. Chtějí prý stát na vlastních nohách. Já ale stále doufám, že jednou se jim to rozleží v hlavě a budou chtít využít benefitů, které takto velký dům nabízí. Nemusí nic stavět, nic pracně shánět, nikde se zadlužovat. Tady mají hotový domov, který je finančně vyjde rozhodně lépe než zbrusu nové vlastní bydlení. Já se navíc můžu starat o vnoučátka, která časem přijdou, a všichni bychom mohli být spokojení. Než k tomu všemu ale dojde, budu se muset se syndromem prázdného hnízda nějak vypořádat.

Pavlína, 50 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.