Po Jiřině Bohdalové a Janu Skopečkovi se stal Jan Kanyza další obětí odtajnění seznamů STB. Jelikož mít záznam v seznamu STB ještě neznamená aktivně spolupracovat, tj. udávat své spoluobčany, ocitla se na veřejném pranýři i jména lidí, které STB kontaktovala a nabízela jim spolupráci.

Tak dochází k paradoxu, že i lidé, kteří se zachovali statečně a čestně jako např. J. Bohdalová a spolupráci odmítli, byli v médiích uvedeni jako spolupracovníci STB, a tím jako zrádci vystaveni veřejnému lynčování. A samozřejmě malý český závistivý človíček si lynč vychutnal.

Už při odtajnění seznamů se objevily zprávy, že seznamy nejsou úplné - chyběla jména některých aktivních spolupracovníků. A tak se jejich zveřejnění stalo pravděpodobně opět českou specialitou, pro níž platí heslo, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Proto čas od času pronikne na veřejnost jméno nějaké známé osobnosti, uvedené v seznamech STB. Národ dostane svou oběť na lynčování, na níž si může vybít svou pomstu, závist či vztek. Díky tomu musí stateční a čestní lidé bránit svou čest pomocí soudů. A místo toho, aby je národ obdivoval, plive po nich.

Ne každý měl odvahu návrhy STB razantně odmítnout, protože jeho NE mohlo postihnout nejenom jeho, ale i celou rodinu a příbuzenstvo. A proto někteří volili kompromis mezi strachem, odpovědností za všechny své příbuzné a svou vlastní ctí, a na oko spolupracovali.

Dnes ve svobodné zemi se lehce odsuzují lidé, kteří volili kompromis. Asi jsme zapomněli, v čem jsme žili a čeho jsme se báli. A kdo totalitu nezažil, jen těžko pochopí strach obětí kontaktovaných STB. Jak by se zachovali jiní občané, kdyby je STB oslovila ke spolupráci? Odmítli by všichni ti, kteří dnes plivou po Janu Kanyzovi, nebo by volili kompromis jako on, jak nikomu neublížit?

Mnozí, jež kontaktovalo STB, prožívali kruté dilema. Samozřejmě, pro národ se stali hrdiny disidenti, veřejně projevující svůj nesouhlas s režimem. Ale nic není černobílé, a tak se nabízí

otázka: Kdo byl větší hrdina? Ten, kdo projevil veřejně svůj nesouhlas a tím zatáhl na černou listinu i svou rodinu a příbuzné a známé, anebo ten, kdo se sebezapřením držel “hubu a krok“, aby neublížil svým nejbližším?

Snad odpověď na tuto otázku dají někomu slova Bernarda O‘Reillyho (Charles Bronson) ve filmu Sedm statečných, v němž sedm pistolníků chce spolu s vesničany bojovat proti tyranovi. Jenže zpočátku by vesničané raději od boje ustoupili a tyranovi se podvolili. Ve chvíli, kdy se pistolníci chystají z vesnice odejít, přiběhlo za Bernardem několik chlapců (synové vesničanů) a jeden z nich mu řekl, že se stydí za své otce, protože jsou zbabělí, jelikož se bojí postavit tyranovi s pistolí v ruce. Bernardo ho ohnul přes koleno, naplácal mu na zadek a pak mu řekl: „Tohle nesmíš říkat, protože vaši otcové nejsou zbabělí. Jsem já statečný, protože mám zbraň? Vaši tátové jsou mnohem statečnější, protože mají zodpovědnost. Za vás, za vaše bratry, matky, sestry. Tahle zodpovědnost je jako obrovský balvan, co váží tunu. Jeho tíha je pořád ohýbá, až je nakonec pohřbí hluboko v zemi. A jestli nevíte, proč to dělají, tak proto, že vás milují. Já jsem nikdy neměl tuhletu odvahu. Dřít na poli denně jako mezek, bez záruky, že bude úroda. To je statečnost! Nikdy jsem se ničeho takového neodvážil a neodvážím.“

Samozřejmě nechci omlouvat angažované spolupracovníky STB, kteří pro svůj prospěch udávali jiné, jen nechci plivat po těch, kteří neměli odvahu postavit se tyranovi s pistolí v ruce, protože nesli svůj těžký balvan zodpovědnost za své nejbližší a příbuzné.

A Jan Kanyza se stal jen dalším obětním beránkem, který musí dokazovat svou nevinu. Jako by mu alibi neposkytl sám záznam ze svazků STB, že pro jeho nespolehlivost, pasivitu a neustále výmluvy s ním STB spolupráci ukončila.

Tento článek je reakcí na článek Libuše Čihákové Pokroucený systém? zde

Názory v této rubrice nemusí vyjadřovat stanovisko redakce