Když jsme se s přítelkyní před pěti lety seznámili, byl jsem nadšený. Oba jsme za sebou měli hrůzostrašná manželství a předpokládal jsem tak, že jsme do nových partnerství poučení. Moje partnerka měla jen ty nejhorší zkušenosti s despotickým partnerem, který ji neskutečně dusil, a byla pod permanentní kontrolou. Očekával bych tak, že když někdo něco takového dělal jí, nebude totéž jako přes kopírák později provádět ona mně. Opak je ale bohužel pravdou a zdá se, že se naše cesty budou muset nakonec rozejít.

foto / Freepik

Vše začalo plíživě, nenásilně a jen velmi pozvolna. Když jsme ještě nebydleli spolu, bylo všechno v pořádku. Nehlídala mě, nemusel jsem hlásit, s kým jdu a kam, kdy se vrátím, jaké mám plány, kde budu na víkend, atd. Jsem pracovně velice vytížený, téměř denně mám schůzky v jiném městě a moje partnerka na tom více méně s drobnými rozdíly není jinak. Jeden o druhém věděl, že drtivou většinu času vyplňuje práce. Nikdy v tom nebyl problém. Děti už také máme velké a hned na začátku jsme si notovali v tom, že už se ve vztahu nikdy nehodláme dusit. Přesto to moje přítelkyně poslední rok porušuje, vše dramatizuje, přehání a chová se zbytečně hystericky.

Před rokem jsem se přistěhoval do jejího domu a tam vše začalo. Automaticky předpokládala, že teď už budu jen s ní. To však nejsou mé představy a přesně z těchto důvodů jsem vztahy vždy opouštěl. Společným bydlením se rozjel kolotoč výslechů, sledování a nesnesitelné kontroly. Uvedu příklad. Celý život plavu. Na plaveckém bazénu jsem pečený vařený a moje partnerka to od začátku vztahu ví. Od té doby, co spolu bydlíme, jí tento můj koníček k zešílení vadí. Pořád se mě vyptává, zda musím chodit plavat tak často, proč spolu nejsme doma, proč nejsem raději s ní, proč plavání neomezím, atd. Je to pořád to samé dokola. Když upřímně sdělím, že plavání miluji a nevidím jediný důvod, proč bych měl hodiny na bazéně omezit, začne mě citově vydírat. Jestli ji prý už nemiluji, že se mi už asi okoukala, proč se kvůli ní nedokážu omezit a pak přichází na řadu dlouhý monolog o mé sobeckosti. Já to však za projev sobectví nepovažuji a její otočka v chování mě už skutečně začíná unavovat.

Zpočátku jsem opravdu věřil tomu, že s mým rozlítaným a hektickým životním stylem souhlasí a ladí. Hrdinně mi tvrdila, že přesně toto hledá i ona a ráda by ve vztahu konečně také dýchala. Jen co jsme se ale sestěhovali, vše šlo z kopce a začala si mě automaticky nárokovat. Partnerka mi sjíždí telefon, prohlíží komunikace, nemá ráda moje přátele, a pokud by jen trochu mohla, snad by mi je i zakázala. Kritizuje všechno a všechny, a nic ji není vhod. Na každý můj koníček příšerně žárlí a jediné, co si přeje, je, abychom byli neustále spolu. To se mi však ani trochu nelíbí a zrovna u ní mě toto velmi mrzí. Pořád se snažím držet jejich skvělých vlastností a hledám v ní to lepší, ale pokud to bude pokračovat tímhle stylem, konec našeho vztahu, který zprvu vypadal extra nadějně, bude pravděpodobně nevyhnutelný.

Roman, 43 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.